Pomáháte druhým, ale cítíte se vyčerpaní, nebo zneužívaní? Ztrácíte se v problémech svého okolí a váš život mezitím stagnuje? Považujete svůj vlastní život a problémy za méně důležité, než jsou záležitosti druhých lidí? Toto jsou úskalí touhy pomáhat a je dobré si promyslet, kde a jak pomáhat.

Jsou tři základní skupiny lidí, kteří prosí o pomoc.

První skupinou jsou lidé, kteří skutečně chtějí řešit a vyřešit své problémy. Zde je pomoc na místě. Ale jak tuto skupinu lidí poznat? Testujete si lidi, jestli skutečně stojí za váš čas a energii? Určitě se to vyplatí. Jak tedy testovat? Nechte je nejdříve chvíli mluvit, ale ne zase extrémně dlouho, abyste neměli hlavu, jako pátrací balón. Poté je přerušte, a položte jednoduchou a zároveň logickou otázku: “Co s tím chceš dělat?” Pokud začnou reálně přemýšlet, jak na to, nechte je jejich možnosti řešení vyslovit a potom je povzbuďte, nebo jim nabídněte určitou pomoc. Poměrně brzy vypozorujete, jestli se řídí tím, co plánovali a konají jednotlivé kroky k progresivnímu řešení, či nikoli. První viditelné pokroky by měli přijít nejpozději do dvou měsíců, u extrémních situací max. do půl roku. Pokud se nic nehýbe, skončete s pomáháním i podporou. Člověka dělají jeho činy, nikoli řeči a sliby.

Druhá skupina lidí již o reálné řešení, a tedy ani o pomoc, nestojí. Poznáte to snadno, budou stále hledat nějaká „kdyby“. „Kdyby to bylo jinak; kdybych měl(a) takové možnosti; kdybych byl jiným typem člověka! Ale já to mám tak těžké, nemůžu…“ Tito lidé změny nechtějí, resp. ano, ale pouze podle jejich představ, a pokud možno, aby nemuseli hnout prstem. Ideálně aby se vše aby se vyřešilo samo. Je časté nepřijímání žádné odpovědnosti za svá rozhodnutí a následné konání. Zde se už pomáhat nedá. Dělali byste za ně jejich práci a odsunuli tím své záležitosti a svůj život na vedlejší kolej na poměrně dost dlouhé životní období. Dalším úskalím je, že v momentĕ, kdy se cokoli nebude vyvíjet podle jejich představ, budete za špatné pouze vy. Pokud je v zoufalství natlačíte do nějakého rozhodnutí, kdy výsledek bude jiný, než na kterém dogmaticky trvají, nemilosrdně vám vmetou do tváře, že jste jim zničili život. A protože mají skutečně nereálné představy, takto to zpravidla dopadá. Ať se vy budete sebevíc snažit, tito lidé spokojení nebudou.

A třetí skupina? Namísto hledání konstruktivního řešení, začne naříkat na těžký osud. Ti o žádnou pomoc ani změnu k lepšímu ve skutečnosti nestojí. Tváří se utrápeně a zmučeně. Celý svět se proti nim spikl! Ve svém utrpení si svým způsobem libují, i když vám tvrdí pravý opak. Často se objevuje tvrzení,o co jsou oni lepší, než druzí lidé a proto neudělají určité kroky k nápravě problému. A ano, i že jsou lepší a soucitnější, než vy, proto je nikdy nemůžete pochopit.

Ty druhé dvě skupiny jsou lidé, kteří vás okrádají o energii a čas. Často parazitují na soucitu druhých, kdy pokud se rozhodnete kontakt omezit, začnou vás necitlivě vydírat. Časté jsou řeči, jak oni by na vašem místě při vás stáli a nikdy by vás neopustili. Budou citovat, že vám přeci tolik pomohli! Ve chvíli, kdy se budete snažit vzpomenout si kdy, s čím a jak vám pomáhali, zjistíte, že nikdy. Nebo si jednu pomoc několikanásobně od vás vybrali zpět. Jedním z nejkrásnějších argumentů je, že nejste tak citliví, jako oni, takže to nemůžete pochopit. Že kdybyste tak věděli, co nevíte… Zde je vydírání již silně patrné a jedná se o sprostou manipulaci. Často tento způsob využívají tzv. energetičtí upíři, kdy jakýkoli způsob parazitování a vysátí vaší energie, je jim dobrý.

Nejlepším řešením je takovým lidem říct, že vy to za ně nevyřešíte, že jejich život nežijete a jít pryč. Když nedosáhnou úspěchu u vás, časem půjdou o dům dál a najdou si jinou oběť, které budou po několik dalších let plakat na rameno.

Vnímejte na lidech pouze to hezké, to negativní se ukáže samo…opravdu je to moudré? Mě to spíše připadá jako naivní výzva, šířící se jako lavina sociálními sítěmi, která je přímou cestou ke zklamání, rozčarování, ublížení a utrpení.

Když půjdete trhat růže, co se stane, když budete chtít vnímat pouze její krásu a vůni a záměrně budete přehlížet trny? Ano, ukáže vám je růže sama, ale popícháte se zbytečně. Pokud nebudete myslet na to, že růže píchá, ublížíte si. Bude to chyba růže? Nebo vaše? …a to jen proto, že jste zkrátka odmítli vzít v potaz riziko, které bije do očí!

Vím, že heslo “hledejte na lidech jen to hezké, to ošklivé vám ukáží sami,” je velice populární. Ale s takovým přístupem si lidé, kteří tomu skutečně uvěří a praktikují to za každou cenu, říkají o ublížení a zklamání. Zbytečně. Vždyť stačí pouze jediné: připusťte, že každý má své klady a zápory. Přijměte lidskou osobnost a její barevnost. Pokud budete brát v potaz to, jací konkrétní lidé jsou…. jací skutečně jsou…,můžete se rozhodnout, na kolik takového člověka chcete ve svém životě. A také vyhodnotíte, jak s ním budete jednat a co všechno mu dovolíte. Stanovíte hranice.

Velikým úskalím je doufání ve změnu druhého člověka, kdy již od začátku vnímáte varovné signály, že něco nehraje a není v pořádku. „Já vím, že je to ten pravý! Stačí jen, aby si mě více všímal, aby přestal pít, aby nebyl takový sobec, aby přestal být surový, aby přestal žárlit a začal mi věřit, aby…. Já přeci vím, že on je ve skutečnosti hodný a milující. Vím, že je jiný! Vím, že mě miluje a chce se mnou být. A já mu dokážu, že u mě se nemusí ničeho bát, že se mnou bude šťastný.“ Jak toto ale víte? Na základě čeho jste k tomuto názoru dospěli? Probuzení do reality potom ale bývá velice kruté.

Jednou mi jedna kamarádka, po již několikátém zklamání, řekla: “ Víš, já věděla už poměrně brzy, že to není dobré, že mě nemá rád. Že se chová špatně… ale jsem taková, že pokud si to nevyzkouším naplno, a do důsledků, tak nevěřím. Doufám, že se něco změní….“ Když jsem se jí zeptala, jestli by si v obchodě zakoupila nefungující , nebo poškozené zboží, zavrtěla hlavou: „No jistě, že ne!!“ A proč ne? Třeba by to časem samo začalo fungovat! Odpověď byla ťukání si na čelo se slovy: „Je přeci jasné, že to fungovat nebude, nebo zaplatím šílené peníze za opravy, pokud to vůbec půjde spravit!“

Ano, to je naprostá pravda! Nicméně, není to stejný princip, jako s člověkem, který je chová špatně a již od začátku vnímáte, že to nebude dobré? Na co čekat? Až se jeho chování ještě zhorší? Nebo je lepší si takového člověka do svého života blíže nepouštět? Budete zkoumat, jak by se dala komunikace vylepšit? Připustit si jeho způsob smýšlení a přizpůsobit se? Kam až se chcete přizpůsobovat? Hledá kompromisy i on?

Možností je mnoho a jsou otázkou priorit, vašich priorit a hodnot. Na prvním místě dobře zvažte, jestli vás toto činí spokojenými a po čem toužíte…

Všichni jsme od svých rodičů slýchali: “život je boj!” Co trochu pozměnit slova na: “život je hra!” Nezní to pro nás přijatelněji a méně stresově? Svobodněji? Nenabízí se prostor pro větší tvořivost, a větší dosažitelnost pro naplnění svých cílů a tužeb? Když bojujete a máte v myšlenkách boj, těžce získáte více alternativ řešení. Bude to boj a boj má své strategie. Navíc boj striktně určuje roli vítěze a poraženého. Jiná alternativa není. Oproti tomu pocitové vnímání hry dává více možností řešení a cest. Otevírá tvořivost, ale i lehkost. O dítěti se říkává: “ono se přeci jen hraje…” Ale podívejme se na dětské hraní dětskýma očima.

Čtyřletá Anetka sledovala, jak chlupaté housenky lezou po chodníku. Co když je někdo zašlápne, nebo přejede? Anetka už to vidí zcela jasně, musí zachránit chlupaté housenky! Nechápe, jak to, že housenky, ve své nevědomosti, klidně lezou po chodníku a nezůstávají v bezpečí trávy. A to Anetka raději ani nemluví o tom, že se ani nerozhlédnou, než vstoupí na chodník a vůbec nedávají pozor. Je to jasné, začíná mise: “záchrana chlupatých housenek!” Je to mise o veliké důležitosti misí Jamese Bonda, který zachraňuje svět.
Anetka dává lísteček před housenku, na který má chlupatec nastoupit. Housenka ale před záchranným dopravním prostředkem zdrhá. Kličkuje, uhýbá, podlézá ho. Anetka se nevzdává, housenka musí být zachráněna! Nakonec se podařilo housenku dostat na lísteček a je odnesena do trávy. A teď ty ostatní. Anetka piluje techniku, nakonec je bere opatrně na ručičku a přenáší do travičky. Mise splněna, housenky jsou zachráněny a může se jít domů….

Dítě do svého cíle, v tomto případě záchrany housenek, vkládá veškerý důvtip, energii a vytrvalost. Počáteční problémy ji neodradily, ale inspirovaly k dalšímu úsilí a vymýšlení jiných postupů. Myslíte, že v tu chvíli myslela na boj? Nebo pouze hledala možnosti, jak housenku dostat do bezpečí trávníku? Její myšlenky se plně soustředily na odchyt housenky, i když housenka evidentně nechtěla spolupracovat. Dokonce jako by snahu dítěte sabotovala, ale takto dítě nemyslí, protože nebojuje, ale hledá. Vymýšlí nové strategie. Hodně jich selhalo, protože housenka prostě odmítla jakoukoliv spolupráci, ale nakonec řešení Anetka našla. Našla řešení problému.  Není někdy dobré se nechat inspirovat? Život je hra…

“Odpouštějte, musíte odpustit! ” Toto slyším a čtu v mnoha příspěvcích na sociálních sítích i v některých knihách. “Odpusťte a bude to super! Musíte odpouštět!” Toto už je dost silná “masáž” a lidé se cítí pod tlakem. Vnímají, že je pro ně těžké určité věci jen tak odpustit, a proto se do odpouštění nutí používáním různých technik, které mají často až sebe destrukční efekt. Byla jsem několikráte svědkem toho, jak si lidé dokola opakovali: ” Odpouštím , že jsi mi ublížil! Odpouštím, že…” V hlase se jim ale spíše, než odpuštění odrážel vztek, nenávist, lítost, nebo čím dále větší zatvrzování se a rostoucí bloky. Pocity ublížení se zvětšují a vy jste v čím dále větším stresu. “Ne, musím odpustit!” A znovu: “odpouštím…”

Je toto ale skutečné odpuštění? Může vést tento, až násilný, tlak k upřímnému odpuštění? Nebo spíše k prohloubení problému? Vede toto ke svobodě?

Odpuštění není povel, který se učí jako když se cvičí pes. Odpuštění je stav, ke kterému je nutno postupně dojít. Odpuštění, to skutečné odpuštění, přijde časem samo. Najednou pocítíte, že vás minulost již nezraňuje. Co bylo, to bylo….stalo se.
Odpuštění není zapomenutí, ale výsledek cesty, která začíná od přijetí až po smíření se s uplynulými událostmi a jejich průběhem. S tím, jak se k vám někdo jiný choval, nebo s tím, jak jste se zachovali vy sami. I k odpuštění sám sobě vede nelehká cesta, po které je skutečné odpuštění třešničkou na dortu, která se najednou přirozeně a nenuceně objeví. Jedná se tedy o proces, a ne krátkodobý. Některé prožité věci se dokonce odpustit nedají, ale to už jsou krajní případy.

Proto, nevymáhejte po sobě odpuštění za každou cenu, úlevu vám to nepřinese. Je nejdříve nutné přijmout minulost, nebo povahu určitého člověka, a smířit se s tím. Ani přijetí však není jednoduché. Dále je nutností přijmout sama sebe a své reakce na danou situaci. To je asi to nejtěžší.

Lidé, kteří byli vystaveni týrání (ať už psychickému, fyzickému, či kombinaci těchto dvou), těžce nacházejí sami sebe a bez pomoci to prakticky není možné, protože se k procesu sebepřijetí váže až příliš změn úhlu pohledu a uvědomování si svých prožitků.

Je to dlouhá cesta a začínat odpuštěním, je začátkem od vrcholu snahy. Když budete chtít vylézt na Mount Everest, nemůžete začínat s tím, že teď již musíte stát na vrcholu hory! Zlobíte se na sebe, jak je možné, že tam ještě nejste? Jenže jak tam můžete být, když jste si ještě ani nekoupili letenku do Himaláje…

Je vám povědomá věta: “Hledám někoho, kdo mě udělá šťastným! Chci někoho, kdo mi dá jistoty a spokojenost! Chci někoho, kdo dá mému životu smysl!” Zní vaším uším tato slově povědomě?

Je to jistě moc hezká představa. Objeví se někdo, kdo jako mávnutím kouzelného proutku změní váš život. Ale je to reálné? Je reálné, aby někdo přesvědčil druhého o své lásce, když se dotyčný nemá rád? Je reálné, aby někdo někomu dal jistoty, když dotyčný nevěří sám sobě? Jsou dobře známé případy, kdy objektivně krásná dívka nevěří nikomu, že je krásná. Ona se tak nevidí. Není výjimkou, že úspěšný člověk nevnímá své úspěchy a považuje sám sebe za bezvýznamného s nulovými výsledky. Oba tyto případy žijí uzamčeni ve svých představách a dokud nezmění nazírání sami na sebe, nic se nezmění v prožívání jejich životů. Ani to nejsilnější přesvědčování, ani ty nejpádnější důkazy většinou nedokáží změnit jejich uvažování, protože jim nevěří.

Pokud chce být člověk skutečně šťastný, spokojený atd., musí nejdříve začít právě u sebe. Chování a reakce jsou vyvolávány vnímáním svých vlastních pocitů a následných myšlenek. Můžete vnímat situaci jako zdrcující, nebo jako inspirující, popř. jako zkušenost, ze které budete dále vycházet. Toto ovlivní vaše další jednání a reakce. Jak budete například vnímat, když se váš partner zdrží po cestě domů a nedorazí v obvyklou hodinu? Budete žít pocitem šíleného strachu a představ o jeho těžkém zranění a pobytu v nemocni, nebo si řeknete, že se jen někdo zdržel? Nebo si budete v hlavě přehrávat scénáře o jeho nevěře? Nebo ještě něco jiného? Možností má mozek mnoho a tuto myšlenkovou realitu budete prožívat jako skutečnost. Informace o skutečné realitě ale nemáte a vše jsou pouhé domněnky, jen dokonale prožité. A co vaše následné jednání, když přijde partner domů? Bude ovlivněno vašimi předchozími myšlenkami a vaše projevy zase ovlivní následné chování vašeho partnera…

Myšlení a vnitřní prožívání je často silnější, než to, co se ve skutečnosti děje okolo vás. Kolik lidí se jeví, jako by bylo slepých, hluchých, jako by ignorovali realitu a stále se drží svého, ačkoli je to v přímém rozporu s reálným děním? Pro ně je realitou jejich prožitek.

Je to o tom, jak si vše vyložíte a jak celou situaci vnímáte. A to si také naplno prožijete. Ale i s tímto se dá hodně dělat a pokud chcete své nastavení vnímání změnit, cesta existuje.