Rozchody nejsou ničím příjemným. Jenže rozchod je od slova “rozejít se”. Znamená tedy jít každý svojí cestou jako svobodný člověk. A co je důležitým faktem? Jste svobodní oba dva! OBA!!! Ne jen vy!
 
A teď mi řekněte: jak často vidíte, že místo toho, aby po rozchodu lidé šli dál, špehují jeden druhého. Vadí jim, že si ten druhý někoho hledá. Nebo už dokonce někoho má. A vy? Sedíte a čekáte, že se k vám vrátí? Nebo už také hledáte jinde?
Na co čekáte?
Proč tomu druhému chcete kontrolovat život?
On je svobodný. Už není s vámi v partnerském svazku.
 
Uvědomte si, že jste se ROZEŠLI. Je jedno na čí popud. Je lhostejné, zda jste se rozešli vy, nebo jste dostali kopačky. Rozchody říkají jediné: nechcete společně řešit problémy a vzájemně si nestojíte za to, abyste spolu sdíleli život. Jak asi dobře víte, když chce jen jeden, tak to jaksi na vztah nestačí. Vztah je vždy o dvou. Můžete tisíckrát chtít chodit a žít s Bradem Pittem, jenže to by muselo být oboustranné. 
 
Že se rozešel on? Říkáte: “Ten hajzl!!!”
Ale prosím vás! Lidé se scházejí a rozcházejí. A že se s vámi rozešel? Tak holt hledá někoho jiného než jste vy. Rozešli jste se s někým někdy vy sami? Stalo se vám, že o vás někdo usiloval a vy jste ho nechtěli? No vidíte. V čem je rozdíl? Jen v tom, že nyní jste vy v roli toho, kdo dostal kopačky. 
Že jste se rozešli vy? Tak vám asi něco na druhém vadilo, ne? A vím, že ani to není snadný krok. Rozejít se je pro mnohé horší, než kopačky dostat.
 
V každém případě vám musí být jedno, co ten druhý dělá a s kým se schází. Rozchodem si dáváte vzájemně svobodu. Svobodnou možnost si bez podvádění hledat jiného partnera. Hlodá ve vás, co ten druhý dělá? S kým se schází? Jestli se nevrátil ke své ex, co byla před vámi? I kdyby…on je svobodný. A co hůř: dokud toto budete mít zapotřebí, bude vám to ovlivňovat život.

Někdo si říká: “Jak ponižující! Koukni, co si našel za koště!” Tak toto NE!!! Jemu je váš názor ukradený a vy sami sebe degradujete hluboko pod vámi zmíněné koště. Naplňujete se nenávistí a pohrdáním. Nadáváte na ex, nadáváte na jeho novou známost. Ale víte, co je nejhorší? Vše obracíte proti sobě. To není žádná kletba ani jiný nadpřirozený zásah. Dokud nedokážete vztah uzavřít, chováte se jako zadaní a totéž požadujete od svého bývalého protějšku. Jste jako posedlí myšlenkami a spekulacemi ohledně druhého člověka.
Chcete se mstít? V tom případě ho chcete vidět trpět.
Chcete ho zpátky? Jenže on nechce vás.
Nehodláte se jím nechat ponížit jen proto, že si někoho našel? OK, ponižujete se už v momentu, kdy na toto pomyslíte.
Vy si myslíte, že když s vámi někdo jednou byl, je vaším majetkem do konce života? Tak to pardon. To není láska, ale touha po ovládání a vlastnění druhého člověka. 

Skutečný výsledek? Ubližujete jen sami sobě.
 
I rozchody je třeba zpracovat, aby vás nebrzdily. Víte, kolikrát klienti řešili, že si nemohou najít nového partnera, až se nakonec zjistilo, že to je jen kvůli tomu, že se drží svého ex? Oni se ve skutečnosti nikdy nerozešli! Proto si podvědomě vybírali protějšky, kde to nemohlo vyjít.
Když rozchod, tak svoboda pro oba dva.
Když chodíte do zaměstnání, dostanete platový výměr a nikdo s vámi o ničem nediskutuje. Máte tabulky, do kterých jste zařazeni a nepřemýšlíte nad tím, jak sami sebe nacenit.
Protože pracuji i se začínajícími podnikateli, řeším s nimi také otázky ohledně ohodnocení jejich práce. Máte někde uvnitř zakořeněno, že říct si o peníze je špatné. Že přeci lidé poznají kvalitu a ocení ji. Tak takto to ale opravdu nefunguje.
 
Tváříte se, jako by práce byla pouhý koníček. Jo, znám ty statusy, že práce má být koníčkem. Jenže je tu dost podstatný rozdíl. Zapomínáte, že své hobby si klidně budete i dotovat, zatímco práce je prioritně o vydělávání peněz. Za dobrý pocit chleba nekoupíte a účtenky nezaplatíte.
Že práci děláte rádi je základem pro to, abyste ji dělali kvalitně a stále se rozvíjeli. Abyste na sobě pracovali a zlepšovali se. O tom ani nebudeme debatovat. Ale co dál? Odvedli jste práci. Věnovali jste jí čas, energii a tím i část svého života. A i když vás v principu práce těší, děláte i věci, které byste oželeli. Nikdy vás nebude věčně bavit úplně všechno, přestože udělat to pro dobrý výsledek musíte. To je realita. Je to vaše živnost. A jak víte, když podnikáte, přemýšlíte nad mnohými věcmi, které byste jako zaměstnanci nikdy neřešili. A přemýšlíte nad tím často i v hodinách a dnech, kdy jiní lidé odpočívají.
 
Máte strach, abyste nevypadali jako někdo, kdo peníze chce. Jo, chápu. Také jsem začínala a řešila otázky ohledně přijímání peněz. Pořád ale neberete dostatečně v potaz, že máte živnost. Jste podnikatelé a máte prosperovat. Jinak řečeno: brát peníze za svoji odvedenou práci.
 

Je vám hloupé říkat si o peníze. Jenže když si za práci nenecháte zaplatit, klesá všechno. Vy sami působíte na klienty neprofesionálně a tím i nedůvěryhodně. Vaše firma, kterou sami tvoříte a reprezentujete, tím získává punc amatéra. Nebo nějakého pochybného podniku, u kterého asi valná kvalita nebude, když je to tak pod cenou.

Někdo si myslí, že si nízkou cenou zajistí omluvenku za případné pochybení. Vy už předem počítáte s tím, že vaše práce bude plná chyb? Nebo se necítíte jako profesionál? Případně se tak ani cítit nechcete? Tak tady se nezlobte, ale v tom případě to raději nedělejte. Klient si zaplatil a bude očekávat profesionálně odvedenou práci. Že si účtujete málo není omluva pro šmejd. Klient na vaši službu musel vydělat svoji poctivou prací. Že si účtujete málo, není to omluva pro nic. Ani pro vaše chyby. A ani pro to, že se na tu činnost necítíte. Alibistický argument: “Vždyť se podívejte, o kolik jsme levnější…!”  je fakt dost mimo mísu.

Děláte kvalitně? OK. Tak tomu ale musí odpovídat i ohodnocení. Pokud se necítíte dostatečně zaplaceni, začnete časem práci flákat. Proč byste se snažili, když stejně dostanete platbu, která vás jen naštve. Výsledek?  Zkrachujete!

Při nízkém ohodnocení se časem budete cítit zneužíváni a budete naštvaní. Mimochodem toto je i důvod, proč pár lidí ukončilo svoji živnost. Škoda! Jádro je v tom, že byli naštvaní na druhé, protože nedostávají adekvátní odměnu. Jenže lidé respektují VAŠI cenu. Cenu, kterou stanovíte vy sami. Někdo ji odmítne akceptovat a najde si někoho jiného. Otázkou je, zda bude také tak kvalitní jako vy. To je ale rozhodnutí klienta. Nezřídka si klienti nacházeli i dražší firmy, že? …i toto se stává. A proč? Protože vám klienti zkrátka nevěřili. Nemusí to být jen kvůli ceně, jsou i jiné aspekty. A bez důvěry klienta ve vaší firmu a vaše služby kšeft zkrátka nebude. 
 
Vy si představte, že byste takto chtěli platit za práci někomu druhému. Hanba vás fackuje? Že by za to nikdo tohle nedělal? Hm, kde je chyba? Dejte odpovídající ceník!
 

Jsou naopak lidé, kteří začínají a mají tedy zatím nulové zkušenosti. Zato ceny letitých praktiků, nebo i vyšší. Tak zde nebude odpovídat cena vs. výkon. Věřte, že nebudete důvěryhodnými pro nikoho. Nejste známí a vaše firma nepatří k těm vyhledávaným. Nemáte žádné reference a nejsou za vámi vidět žádné výsledky. Držte se cen, které jsou ve vašem oboru plus mínus průměr. Když se postupně budete vypracovávat na špičku ve svém oboru, bude úměrně růst i cena. A protože jste zaměstnavateli sami sobě, budete cenu stanovovat vy.

Ono i přeceňování o něčem svědčí. Jde o jistou nadřazenost nejen vůči lidem z oboru, ale i obecně o despekt ke každému jednotlivému člověku. Pokud např. víte, že průměrná cena ve vašem oboru je 1000 Kč a vy si stanovíte 5000 Kč, je to opravdu hodně mimo. Spíše se lidé zasmějí, někteří se rozčílí a půjdou jinam. Klidně zaplatí klidně i těch 5000 Kč, ale někomu, kdo už je jinde než začátečník jako vy. Nebo vyhledají levnější službu stejné úrovně, jako jste vy.  V každém případě jste to ale vy, kdo ztratil díky své aroganci a nesoudnosti potenciálního klienta.

Svoboda, že? Ale pěkně zákeřná! Pracujte za takovou cenu, abyste se necítili méněcenní a zneužívaní.

 

NIKDY!!!
Ale opravdu nikdy neberte dárky od lidí, kteří vás nemají rádi a mají s vámi problém. Nepřijímejte dárky od nikoho, s kým se necítíte dobře. Když odečteme energetickou stopu, kterou dárce na daru zanechává, jsou zde důležité další aspekty. A právě těm se v článku budu věnovat.

Proč? Proč si lidé, kteří se nemají rádi, dávají dárky? Proč je přijímáte?
V podstatě to ani moc nechápu. Já vím, že mě ten člověk nemá rád. On ví, že mě nemá rád. To je dost jednoduchá matematika. Výsledek je, že mě prostě dotyčný nemá rád. A víme to oba. A přesto, že mě nemá rád, mi dává dárek.

Co vy: dáváte dárky někomu, koho nemáte rádi?
Hm, a jaký z toho máte pocit?
Ano, stává se, že? Stává se to mezi lidmi v zaměstnání, ale i v rodině. Nejsou vždy ideální vztahy s každým člověkem, se kterým se stýkáte. Víte to oba. A přesto si dáváte dárky. Proč? Proč to děláte? Hrajete si na přátelství? Hrajete hru, že je všechno úplně v pohodě? Vlastně se přímo zbožňujete! Chcete, aby měl ten druhý radost? Opravdu? Vždyť víte, že vás nemá rád! Proto největší radostí, a tím i největším dárkem pro dotyčného bude, když laskavě vypadnete z jeho blízkosti. Ideálně tak, abyste se už nikdy neviděli.

Chcete si ho dárkem uplatit? Hmmmm… Hodně štěstí! Budete uplácet celkem bez výsledku do konce života. Proč se chcete zalíbit? Protože je to vhodné? Možná. Přeci bychom měli spolu hezky vycházet a mít se rádi, ne?
Jak se říká v Pulp Fiction: “A budeme tu jako tři malý skřítci. A jaký jsou skřítci? Hodný!”
Tak tu sedí tři skřeti, co si hrají na lásku. A naštvaní jsou všichni. Proč v takové situaci brát a dávat dárky? Myslíte si, že se vztahy zlepší? Těžce. Jen nechcete otevírat Pandořinu schránku a na rovinu si přiznat, že si na kamarádství hrát nebudeme. Paradoxem bývá, že právě tohle dokáže často obrousit ty nejostřejší hrany vašeho vztahu. Jistě, kamarádi asi nikdy nebudete. Ale zbavíte se nutnosti přetvářky, což je většinou úlevou pro obě strany. Navíc víte, že najednou určité věci dělat nemusíte. Nemusíte dělat něco v rámci falešné hry. Úleva jako hrom!

Jestli si myslíte, že když dárek na oko přijmete a brzy se ho elegantně zbavíte, tak bude všechno v pohodě, mýlíte se. Už v momentu, kdy dárek přijímáte, můžete nevědomě otevřít druhému bránu k sobě dokořán. Potom se jen nestíháte divit. Vzpomínáte na Trojského koně? Ano? Tak něco v tom smyslu. Vy víte, že berete něco od člověka, od kterého se pomalu bojíte pít i kafe, aby nebylo jako to od Maryši. Z dárku se asi moc radovat nebudete. K tomu přičtěte fakt, že se cítíte zavázáni. Dostali jste přeci dárek! Tím pádem ale podvědomě přijímáte i závazek. Jste na sebe sami na sebe kvůli tomu naštvaní a vnitřně na sebe útočíte. V důsledku děláte přesně to, co nechcete.

Jsou typy lidí, pro které něco od druhých lidí dostávat nic neznamená. Necítí závazky a ani jakoukoli formu vděku. K nikomu. To jsou ale lidé, kteří opravdu neřeší, zda je někdo má, nebo nemá rád. Jedou vyloženě sami na sebe a jdou jen po výhodách pro ně samotné. A musím dodat, že jdou přes “mrtvoly.”

Je dobré pomyslet na to, že když od někoho přijímáte dar, svým způsobem s ním uzavíráte pakt. Je jedno, že se vám dárek líbí. Je jedno, že to může být něco, po čem jste toužili. Na tom nezáleží. Alfou a omegou zůstává fakt, kdo vám ten dárek dává a jaký k vám má vztah. Jaký máte vztah vy k němu. Nepřítel nikdy nedává dárky jen tak. Vždycky tím něco bude sledovat a dokud vy dary přijímáte, budete hrát jeho hru.

Ono není lehké, zvláště v rodině říct: “Víš co, zrušíme dárky. Nechci od tebe nic na Vánoce ani k narozeninám.” Na druhou stranu ale koukejte, co ve vás vyvolává přijímání dárků. Závazek. Tys mi dal dárek, tak já ti to musím nějak vrátit. A když není způsob, jak se můžete revanšovat, cítíte se být dlužníkem. Přesně tím si na sebe pletete bič.

Máte dvě možnosti: buď dárky přijmete bez jakékoli formy závazku, což znamená, že vám to bude úplně jedno (čili absolutní lhostejnost), nebo dárky od určitých lidí neberte. Ano, vracet dárek není příjemné. Sama jsem to nejednou udělala. Ale víte, jak to je osvobozující pocit? Ne tedy situace, kdy zrovna dárek vracíte, ale do budoucna to úlevou je. Zbavujete se tím závazků, které nechcete. A to za to stojí.

 

Když skončí vztah, nebo se vztah nevyvíjí podle vašich představ, měníte náhled a vnímání ohledně dotyčného člověka. Nemálo z vás se snaží druhého změnit. No, tady se ale snaha necení. Kopete si hrob.
 
OK, teď ale jdeme dál.
Když vztah nenaplňuje vaše představy, bolí vás to. Necítíte se milováni, ani ctěni. Cítíte se bídně, ztrácíte sebevědomí, nezřídka i sebeúctu. To se děje, když nedokážete přijmout skutečnost, že vás druhý nechce. Že mu nestojíte za to. A to nemusí znamenat, že jste špatní vy nebo on. Prostě každý máte jiné priority. Jenže málokdo dokáže odejít bez boje. když toho druhého chce. Je to láska? Chtíč? Touha dokázat si, že ho dostanu? Je nutno přiznat, že když druhý nechce, není o co bojovat. Nevybojujete ani vlastní sebeúctu, ani hezký vztah. Nevybojujete v důsledku ani lásku sami k sobě. Naopak. Jediné, co děláte je to, že vážete svůj život na jeho. Ovšem nikoli on na vás. Vazba bývá často jednostranná.

Když vztah skončí, cítíte se opuštěni. Tohle jsou veliká zranění uvnitř vás. Bolí to. Představovali jste si něco úplně jiného. Snili jste. A připustit si fakt, že je všechno jinak, je těžké. Hodně těžké. Stále totiž povětšinou doufáte, že to bude jinak. Chcete dění změnit. Chcete to zvrátit a opět bojujete. Jenže jste na bojišti, které už všichni opustili. Proto začnete hledat viníka. Hledáte někoho, na koho ukážete prstem a prohlásíte ho za nepřítele. Jednoho nepřítele však už v této chvíli máte a vidíte ho kdykoli při pohledu do zrcadla. Jdete sami proti sobě a začínáte se likvidovat. 
 
Nastoupí obranný reflex, kdy si začnete druhého házet do negace. To znamená, že na něj naházíte špínu a začnete si ho cíleně hnusit. Pěstujete si k němu odpor a myslíte si, že to vyřešíte. Vzniká nenávist. Jestli si myslíte, že opakem lásky je právě nenávist, mýlíte se. Opak lásky je lhostejnost. Ať v lásce, či v nenávisti máte k dotyčnému silný vztah. Fungující vztah vám bude dodávat sílu, vztah nenávistný ji každému normálnímu člověku bere. Nebere ji druhému, pokud je on sám v opaku lásky, čímž je lhostejnost. Válka Roseových byla o lásce a nenávisti, kdy do toho šli oba naplno. Jenže když je druhému šumák, co děláte, žádná válka není. Jen vy běháte po pustině s mečem v ruce.
 
Ať láska nebo nenávist, obě vazby jsou nesmírně silné. Je to jedna ta a samá mince, a sice její líc a rub. Jste tím svázáni a nemůžete jít dál. Co jde ale ruku v ruce s pěstovanou nenávistí a odporem k druhému člověku, je obracení nenávisti sama proti sobě. Když s vámi tyhle vztahy řeším, sice nadáváte na druhého, ale ve skrytu duše po něm toužíte a nenávidíte sami sebe. Degradujete se. Nenávidíte se za to, že nejste milováni? Nebo že jste to nedokázali? Nebo že si někdo dovolil vás nechtít? Důvodů je víc a všechny jsou průser pro vás.
Hups! No nazdar! Že?
 
U mnoha lidí nastoupí po pěstované nenávisti další obranný reflex, a sice když čte předchozí řádky. Zkříží ruce a začne se hájit. Samozřejmě tak, že nahází další špínu na toho druhého, což obratně spojí se svojí rolí oběti v čisté nevinnosti. Jo, chápu. A teď teprve začíná práce. Ta skutečná práce s vámi, abyste mohli jít dál. Ono se totiž nenávistí fixujete na určitého člověka, a tím pádem máte dost závažný problém. Pěstujete si krásnou závislost podobné té na drogách. Chcete prioritně jeho pozornost a jakýkoli prostředek je dobrý. Vy si dáváte důvody a záminky pro jeho sledování. Povětšinou se chcete mstít a chcete vidět satisfakci. Chcete ho vidět padnout, aby viděl, cítil, pochopil…doplňte si sami. Chcete vidět druhého trpět za to, co vy vůči němu cítíte. A to je dost drsný. Už sám ten důvod.
Jenže on pochopil už dávno. Nechce vám dát to, co chcete vy.
 
Voláte po spravedlnosti: “Potrestejte toho hajzla!” a nevidíte, že to není jen o něm. Nevidíte, že čím více voláte po jeho potrestání a v podstatě neustále čekáte, až to přijde, tím více jste na něho fixovaní. Možná jste si dokonce vypěstovali silnější vazbu, než kdybyste spolu reálně žili. Je to vaše droga a vy nejste svobodní lidé. Když do toho přičtu doufání většiny z vás, že po utrpení, kterým si váš objekt pozornosti projde, se k vám vrátí, je to dost tristní kolečko. Ne však pro něho. Pro vás. On půjde dál. Vy stojíte a ničíte sami sebe.

Jak nahoře, tak dole. Hmotný a duchovní svět se vzájemně zrcadlí. Co se děje ve vaší mysli, to se bude vždycky odrážet ve vašem životě. Hledáte často něco, čemu ale sami uvnitř sebe nevěříte. A to přesto, že sami sebe o tom přesvědčujete. Vidíte totiž na vlastní oči a cítíte na vlastní kůži, že vaše iluze nefunguje. O to rychleji potom utíkáte. Ale neutečete.

Mnoho lidí se upíná na duchovní svět. Přeje si, aby určitým způsobem fungoval. Přeje si, aby se určitou formou projevoval v realitě. Čím více se ale někdo upíná pouze na duchovní svět, tím zoufalejší je snaha uniknout realitě. A nejen realitě. Ono je nutné si uvědomit, že snění je sice krásná věc, ale bez reálného naplňování vlastních potřeb nevede k ničemu jinému, než k dalším únikům. A ty úniky jsou před sebou a vlastním životem. Před vlastní odpovědností a činy. Lidé se tak odevzdávají do moci, o které mají iluzivní představu. Ruku v ruce se s tím nabízí krásná výmluva, proč to, či ono neřešit. Prý osud! Osud, vážení, jsou impulsy, které dostáváte. Jak na ně budete reagovat a jak se k tomu sami postavíte, to už je vaše odpovědnost. Ráda bych podotkla, že ne všechny impulsy jsou osudem dané. Mnoho z nich je důsledkem vašich předchozích činů. A to ke zklamání mnoha lidí činů z tohoto aktuálního života. To už se samozřejmě dost blbě poslouchá a nemálo čtenářů zde se čtením článku končí. Pro ty, kdo vydrželi, článek pokračuje.

Lidé ale tohle nechtějí slyšet a chtějí být v „rukách osudu.“ No jo, jenže ty ruce osudu jsou až nepříjemně hmotné v podobě druhých lidí a situací, do kterých se svým vlastním přístupem zamotají. Takové uvažování a přenechání svého života druhým pod maskou osudu je ve svých důsledcích útěk před možností být spokojený. Nikdy jsem neviděla člověka, který takhle utíká a je skutečně šťastný. Někteří lidé si vytvářejí falešnou iluzi jakéhosi zparchantělého štěstí, které sice děsně dávají na odiv, nicméně uvnitř to bývají zoufalí a nešťastní lidé. A co je ještě horší: povětšinou to agresivně vnucují druhým. Neznají jakýkoli respekt a toleranci pro svobodu rozhodnutí a smýšlení druhého člověka. Kdo nežije podle jejich přesvědčeních, ten slouží Peklu. Trochu ukvapené soudy od zaslepeného dogmatika. Sami hlasitě volají po svobodě, kterou ale v žádném případě nechtějí ani pro sebe, ani pro druhé.

Mám zkušenost, že čím méně lidé propojují duchovní aspekty s reálnými prožitky, tím více jsou idealističtí i ohledně duchovních zákonů. Už jen tím, že vidí jen anděly, ale odmítají přijmout temnou stranu. Už to je nepřijetí zákonů duchovního, ale i hmotného světa. A samozřejmě v první řadě se jedná o odmítání sama sebe. Ať se vám to líbí nebo ne, duchovní svět má také duální podstatu. Tedy ten duchovní svět, který jste schopni celkem bez problémů vnímat. Jo, máme tu Jednotu. Ale kdo z vás v ní byl? Pochybuji, že se zde nachází těch několik málo lidí, kteří tam dokázali přenést své vědomí. Kdybyste tam totiž byli, mluvili byste zcela jinak. Ptáte se, zda jsem tam byla? Jo, dostala jsem se tam. A řeknu upřímně, že to nechci znovu zažít. Aspoň za svého života ne. Vy si představujete Jednotu, tedy principiálního Stvořitele jako laskavého dědečka. Při nejmenším jako ztělesnění lásky a kladů. Asi vás zklamu. Z koho vzešel vámi nenáviděný  Ďábel? Kdo ho stvořil? Bůh, že? Je to Jednota, ze které vzešly veškeré principy.

Jistě, egregor, kterého si lidé modlitbami stvořili může být takový dědeček. Tedy vy v to doufáte. Ale ani ten takový není. Ani egregor není jen laskavý dědeček, i když tuto tvář umí nastavit. „Jak to?“ ptáte se. Protože egregor je otisk stvořený lidmi a jejich emocemi. Je tedy stejně duální jako náš svět. Pardon, pokud jsem někoho popudila. Nicméně nechci se tu zaobírat pohádkami. Nezapomeňte, že Bůh je i v Bibli stejně tak laskavý jako trestající.

A ta Jednota? Tak tam byste naše emoce mohli hledat lupou, ale nepocítíte je. Jste nad nimi. Jenže jste stejně tak nad vztekem jako nad láskou. Víte všechno a zároveň nic. Jste vše a nic v jednom. Necítíte žádné potřeby a nic vás nezajímá. Tohle jste si asi nepředstavovali, že? Je vám lhostejný život i smrt. K nikomu a ničemu nic necítíte. Prostě jen jste a zároveň nejste. Jste všechno i všichni a zároveň nic a nikdo. Jste zároveň mrtví i živí. A věřte mi, že o takový zážitek stojí jen šílenec.

Takže lidi, duchovno je fajn. Jistě. Ale vy žijete život. Hmotný život, jehož cílem je propojit hmotu s duchem. Máte umět tvořit skrze hmotu. Orientace na nehmotné světy a menší vnímavost, dokonce až plná ignorace a lhostejnost k hmotnému světu bude samovolně přicházet, až se bude měnit vaše nastavení mysli před smrtí. To přijde ale samo. Na tom fakt nemusíte začínat makat od té doby, co se vám něco nepovede a vy začnete utíkat před činy, odpovědností a důsledky.

Hm, to už ale není až taková krásná pohádka, neboť vyžaduje činy a realizaci. Nepříjemná záležitost, že? A nedobře se to poslouchá i čte. Mnohem příjemnější jsou pohádkové příkrasy plné božské lásky, kterou si samozřejmě každý představuje podle sebe. Jenže ono ta láska je lidská. Sorry. A tady musím ještě dodat, že často melete o všeobjímající lásce a zároveň voláte po trestu. To se trochu ale míjí, ne?

Dokud máte emoce a osobní prožitek, vždy představy budou dle vaší touhy. Emoce jsou přirozenou součástí nejen člověka, ale také zvířat a k překvapení mnoha lidí i rostlin. Emoce do života patří, i když jej často komplikují. Proto je ale potřeba se s nimi naučit zacházet. Nenechat je jako neřízenou střelu absolutně bez kontroly prolétat bůh ví kudy a páchající bůh ví co. Neříkám neprožít emoce. Takovou hovadinu bych nikdy nevypustila z úst. Ale říkám co nejvíce vědomých emocí. A také přidejte aspoň špetku reality. Ono to bez ní prostě v životě moc neklape.