Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

 

Běží temnou chodbou. Běží, co jí nohy stačí, ale má je neustále za zády. Ohlédla se a vidí, jak se jejich ostré tesáky na ni usmívají. Jasně zářící rudé a žluté oči se k ní neúprosně blížily. Věděla, že je pomalejší, než oni. Musí běžet rychleji, aby se mohla vznést. Jakmile se vznese, unikne jim. Konečně letí, ale oni na ni dosáhnou. Musí výš. No tak! Leť výše! Nejde to. Vlkodlaci a upíři jsou jí v patách a ona se nemůže vznést do větší výšky. Je tam strop. Musí najít únikovou cestu. Jak se sem vlastně dostala?

Jasně si vybavuje, jak pluje na moři. Najednou viděla jeskyni, vplula do ní a objevila dlouhou chodbu. Vystoupila z loďky, prošla chodbou a ocitla se ve skrytém městě. Všude bylo zvláštní pološero. Matné světlo a nikde žádný stín. Zvláštní… Byli zde lidé, ale jakoby to lidé nebyli. Vše působilo neznámým tajemným dojmem. Zvědavě se rozhlížela kolem a přemýšlela, kam to vlastně přišla. V tu dobu ještě netušila, že jí brzy půjde o život.

Stála uprostřed ulice a hlavou jí probleskla myšlenka, že se musí dostat z toho města pryč. A to rychle! Zachvátila ji panika, když v tu chvíli uslyšela zazvonění velikého zvonu. Rozhlédla se. Ke svému zděšení vidí, jak ze všech koutů vylézají podivné stíny. Strach roste. Už je vidí zřetelně, jsou to upíři. Přidávají se k nim ještě vlkodlaci a všichni se plíží jejím směrem. Do ticha se ozývá jejich zlověstné vrčení. Ví, že musí pryč. Ale kudy? Jsou všude! Musí jednat. Nesmí čekat, až ji sevřou v kruhu. Vyráží vpřed. Kličkuje mezi jejich zuby a drápy, které ji naštěstí míjí. Utíká prázdnou ulicí a oni jí jsou v patách.

Proč na ni bylo upozorněno? Proč se ozval zvuk zvonu? Vždyť do té doby si jí nikdo nevšímal! A nejen to, proč se všichni tak změnili? Lidi již nepřipomínají ani vzdáleným dojmem. Přemýšlela, kdy se to stalo. Co tomu předcházelo? Aha! Už ví! Byla v knihovně toho města. Dostala se tam náhodou, někdo jí otevřel dveře a ona vešla dovnitř. Kdo ty dveře vlastně otevřel? To je teď už jedno. Najednou byla uprostřed veliké knihovny. Nádherné svazky lákaly k nahlédnutí. Prý se sem nesmí. Číst knihy se nesmí. Seděla uprostřed místnosti a zvědavě si prohlížela knihu. Teď se jí vše naplno spojilo, má mnoho informací a oni nechtějí, aby se dostaly ven. Ví toho zřejmě příliš. Byla v zakázaném místě. Byla v knihovně. Byla v knihovně a otevřela knihu.

Konečně je u vstupu do chodby, kterou sem přišla. Nééééé! Je zavřeno. Mříže! Cože? Za mříží je zeď! Tudy to nepůjde. Musí najít jiný východ! Ale jak? Za ní mříže a před ní bestie. Vrčí, cení zuby a jejich drápy se blýskají v pološeru. Bylo tu vůbec někdy světlo? Ne, nebylo. Zde nikdy jasně nesvítí Slunce. Nejsou tu louky, stromy, ani řeku neviděla. Nelétají zde ptáci. Nejsou tu žádná známá zvířata. Nekvetou zde květiny.

Začala si vybavovat náš svět. Přestává vnímat blížící se nestvůry, ale vžívá se do obrazu našeho světa. Příšery působí mlžným dojmem, až postupně mizí. Ona stojí na louce a prudce oddychuje. Co se stalo? Byl to sen? Určitě! Ale kde je teď? Najednou cítila prudký náraz, otevřela oči a posadila se na své posteli. Uf! Byl to jen sen.

Sedí na posteli a přemýšlí: „Co bylo v té knize?“ Vzpomíná a v hlavě vidí obrazy. Obrazy, kterým však nerozumí. No tak! Vzpomeň si! Co tam bylo? V tu chvíli jí zazní v hlavě hlas:
„Jak smýšlíš, tak vnímáš svět. Okolní svět je odrazem tvého nitra. Rezonuje s tebou a to, co je mimo tvé naladění, je pro tebe neviditelné. A ty jsi pro určité vibrace také neviditelná. Už to chápeš?“
Ano, už rozumí. Dostala odpověď na svoji otázku.


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *