Jako děti jste nechápali různé situace, do kterých jste se dostávali špatně ani riskantně. Neviděli jste nic zlého na tom, že si chcete hrát na kraji prudkého srázu.
„Vždyť se nic nemůže stát! Vím, co dělám! Vždyť se chci jen podívat…zkoumat.
A to se setkalo s nepochopením matky, otce, případně prarodičů. Oni nebezpečí viděli, vy nikoli. A takto bych mohla pokračovat v dalších situacích. Vnímali jste mnoho událostí a reakcí jako nepochopitelné omezování vašeho rozletu. Vždyť: „Přeci se nic nestalo!“ Nechápali jste, proč se maminka a tatínek zlobí, i když vám to už tisíckrát vysvětlili. Vždyť vy přeci víte! Víte dobře, co děláte a jak to máte dělat. Do háje! Ti rodiče to vůbec nechápou.
Říkali jste si: „Až budu dospělý, budu si dělat jen to, co chci! A nikdy nebudu jako moji rodiče!“ Byli jste přesvědčeni, že všechno víte a budete se stále stejnýma očima dívat na svět i v dospělém věku. A to i v rámci rodičovství. A když k tomu dnes přičtete, jak se s radostí a nadšením hlásá něco o tom, že miminko už vše ví, batole také a dospělí jsou vlastně všichni úplně blbí, nastává dilema.

Nechat dítě, ať si dělá, co chce? Ono je přeci tak moudré!
Neomezovat ho, abyste náhodou nenarušili jeho osobnost? Pro jistotu ho nedávat do školy, aby náhodou nedošlo k potlačení jeho svobodné vůle?
Jsou to ale trendy!

Dítě je především dítě. A dítě se musí naučit pohybovat ve společnosti. Musí se naučit mnoho věcí na to, aby bylo vůbec schopno samostatného života. V momentě, kdy dáte ruce pryč a necháte vše na intelektu svého batolete, jednak dost riskujete, že skočí ve své božské moudrosti a zkušenosti pod nejbližší auto, protože pud sebezáchovy u dětí dost chybí, nebo si šlechtíte domácího tyrana. Opravdu si myslíte, že dítě je dospělý? Neříkám dítěti bránit ve fantazii, v hrách a v rozvoji. Neříkám, že doma má být diktát, který nezná kompromis. Ale není ani možné, aby byl doma diktát ze strany mrněte. Když ho nenaučíte, že jsou pravidla, která se dodržují, co bude? Jak se bude dítě chovat?

Teď odečteme nejistoty, které vznikají už jen tím, že dítě neví, co může a co už ne. Představte si, že by všechna děcka vyrůstala tak, že jsou přeci moudrá a všechno vědí. Už na pískovišti se vám s láskou pomlátí lopatičkami, protože prostě chtějí něco, co má ten druhý. A matka ve strachu z toho, že potlačí osobnost, která se mimochodem teprve utváří, to nechá být. Nechá být i to, že dítě zkusí kopnout do psa. A věřte, že dítě zkusí cokoli, i když to doma nevidí. Zkusí si brát v obchodě vše, co se mu líbí. Zkusí různé nápady. A to vše maminky a tatínkové nechají být, aby děcko v jeho čisté duši nezkazili. No, a takto to budou dělat všichni rodiče.

Budou přistupovat poté ke škole:
„Honzíčku, ty teď nechceš matematiku? A co bys rád? Jo, ty si chceš jít hrát na písek? Tak jooo!“
„Janičko, tebe nezajímá dějepis? Tak se ho neuč! A co bys ráda? Chceš si jít skočit přes kozu? Tak jdi!“
„Samíku, tebe nebaví číst? Tak nečti a co bys rád? Prohlížet si obrázky? Tak ano.“
A takto po celou školní docházku. Vše jen podle přání děcek, kterým se zrovna nechce, nebo chce to, či ono. Vy si myslíte, že se jim začne chtít něco, co odmítají? Při prvních problémech se chtít zase rychle přestane. To jsou děti…je to normální. 

Děti, nemusíte nic! Nemusíte nic, když nechcete! Nemusíte se přizpůsobovat. Nemusíte se učit předměty, které vás neberou. A dítě roste a vyroste.
A nemusíš přeci chodit každý den do práce, když se ti nechce.
Nemusíš se starat o své dítě, když se ti teď nechce.
Nemusíš chodit do práce na 8 hodinu, když nerad vstáváš. Tak přijdeš v 11 hodin, a co? A nebo nepřijdeš vůbec?
A ty teď nechceš operovat? Tak neoperuj, pacient počká. No, možná zemře, ale když se ti nechce…

Přijde vám to přehnané? Není. Když se dítě nenaučí překonávat překážky a dodržovat určitá pravidla, bude to tak. Nikdo nic nemusí, nemá povinnosti. Nemá pravidla a vše se řídí jen tím, co se zrovna chce, nebo nechce. Je rozdíl mezi přístupem k dítěti s láskou a pevnými hranicemi a je rozdíl vždy nechat děcko rozhodovat o tom, co bude rodina dělat. Co se zrovna bude učit ve škole. A že jste zrovna vy nevyužili přírodopis? Co využíváte ve svém oboru? No vidíte! A třeba přírodovědec zase nepotřebuje to vaše. Škola má dát dítěti přičichnout k obecným znalostem, aby se potom mohlo rozhodnout, kam ho to táhne. Že zrovna vám připadá zbytečné znát Pythagorovu větu? To je sice hezké, ale zase někomu přijde zcela zbytečná angličtina. Je to pouze otázka toho, čemu vy sami se věnujete. Samozřejmě i mezi učiteli jsou rozdíly.  Ale že po dětech něco chce? Tak to by ale měl, od toho je to učitel. A vy po dítěti také něco máte chtít, jste jeho rodiče. Po vás se toho také poměrně dost chce. A že se do všeho nehrnete s nadšením, že?

Maminky, tatínkové! Neberte jako své selhání, když sáhnete po něčem, co jste si mysleli, že nepoužijete, protože jste to jako děcka prostě nemilovali. Ono, jak zjišťujete to svůj význam má. Nesaháte k tomu proto, že byste tak moc chtěli. Saháte k tomu, protože vidíte že to má svůj důvod. Rodičovství vede k většímu pochopení svých rodičů a jejich činů. Samozřejmě pokud vás vychovávali s láskou a záleželo jim na vás (vím, není to pravidlem, proto to zmiňuji). Zkrátka, není selháním to, že se neřídíte podle nějakých trendů. Není selháním ani to, že dáte hranice dítěti. Že ho vedete k odpovědnosti a k pochopení, že vše má své následky. Že ho nenecháte vždy dělat jen to, co samo chce. Že se neptáte miminka, nebo batolete, zda souhlasí s přebalením. Mnoho mrňat si libuje ve špinavé plínce a odmítá se nechat přebalit. A vysvětlování nezabírá…  Co se stane, když nebudete přebalovat, koupat atd. jen proto, že mimiš s tím nesouhlasí?

Není selhání dítě vést, dávat hranice a nutit dítě dělat i to, co se mu zrovna nechce. Není selhání udělat něco, co jste si mysleli, že dělat nebudete. Ono se to lehce plánuje, když jste ještě v pozici rodiče nebyli. Vaše dítě se nikdy nevztekalo a nikdy nedělalo ostudu. Když by se to náhodou stalo, ve své fantazii jste přesně věděli, že na dítě intelektuálně zapůsobíte a vše bude v pohodě. A realita? Nooo, je to jiné….
A že čtete články o moudrosti dítěte a hlouposti dospělého? Jo, je to teď trend.
Jenže:
Kdo přežije sám a je soběstačný?
Dítě nebo dospělý?
A řeči o tom, jak je společnost špatná? Zkažená? Jaká společnost? Každý má druh společnosti, ve které se aktivně pohybuje. Necítíte se tam dobře? Tak změňte okruh vybíraných lidí.

Lidé a lidská společnost se tisíciletími nemění. Jsou různé typy lidí. Kdo chcete, aby vaše dítě bylo? Chcete vychovat dospělého, odpovědného, spokojeného a soběstačného člověka? A vy si myslíte, že dospělý člověk nemusí ctít pravidla? A myslíte si, že zvířata a jejich mláďata nemusí ctít pravidla? A nemusí se učit? Když je mládě, ale i malé dítě opuštěno, bez pomoci zahyne. Potřebuje své rodiče a potřebuje se učit.

Jsou různé názory a pohledy na svět, na hodnoty a na životy lidí. Všímáte si, že jsou lidé, kteří si váží druhých lidí. Ocení jejich práci, ocení jejich snahu. Dokáží povzbudit a dokáží hodně pomoci. Co však tito lidé netolerují, je lenost a neochota se přičinit. Mnohým se potom zdají až necitliví, protože neslyší na výmluvy. Sami totiž vědí, že ani oni neměli nic zdarma a vědí, co je stálo úsilí a postupných investic dostat se tam, kde jsou. O to větší úctu vnímají ke všem, u koho vidí snahu, výdrž a tvrdou dřinu. Vědí velice dobře, že kdo chce být spokojený, může. Ovšem nic není zadarmo. A oni nejlépe ví, co všechno museli na své cestě ke vzestupu absolvovat. A také jak na sebe museli být často tvrdí. Většina lidí potom vidí jen špičku ledovce. Vidí jen ten úspěch a cestu vzhůru. Ovšem co je schované pod hladinou, to už nevnímají. A ani je to nezajímá. Nebo nechtějí vidět, aby si nemuseli náhodou připustit, že oni také mohou? Pro ně prostě ti lidé měli štěstí a víc nehodlají připustit.
 
Potom máte lidi, kteří říkají, jak si druhých váží. Klidně vám to budou opakovat stále dokola a přitom se neštítí jejich práci, vynaložený čas a energii jen tak brát. Považují za naprostou samozřejmost, že někdo jim zkrátka musí někdo něco dávat. Proč musí? Protože se podle nich má lépe. Ale co oni sami udělali pro to, aby se měli také tak? Co byli ochotni obětovat? Co byli ochotni změnit? Nic! Potom se v nich ozývá červíček, který jim našeptává: “Podívej, co vše tamti mají. Tak ti přeci musí dát. Musí se postarat. Oni musí…”
Opravdu? 
Pomoci ano. Lidé by si pomáhat měli. Ale pomáhat neznamená někoho táhnout za sebou, když se sám odmítá zvednout. Proč se nechávat dobrovolně vysávat a sloužit jako bezedná studna energie, času, peněz atd.?
 
Často litujete nesprávné lidi. Lidi, kteří si myslí, že jim jste něčím povinováni. Proč? Protože se podle nich máte lépe, než se mají oni. Ono se vlastně má lépe kdokoli jiný, než oni. Najdou tisíc důvodů, co všechno nemohou a proč to nemohou. Tyto důvody se hledají strašně snadno a stojí za nimi neochota cokoli změnit. Každý, kdo se dostal z problémů a každý, kdo se snažil o zlepšení a hledal způsoby nakonec najde a zlepšení situace dosáhne. Ano, trvá to. A nebudeme si nalhávat, že to nebolí. Bolí. A moc to bolí. Musíte ven ze své komfortní zony, a to se nechce nikomu. Nechce se dělat určité kroky. Avšak víte, že bez toho se prostě nehnete. Ano, je zde strach. Je zde mnoho myšlenek, které strach vyvolávají.
Nicméně můj strach je přeci součástí mě a já jsem silnější. Strach je mojí součástí, ale já nejsem jen můj strach. Chci? Tak dělám. A že to trvá? Trpělivost a vytrvalost, vynalézavost a jistá tvrdost je důležitá. A že ne vše vyjde? Každý úspěch stojí na řadě pokusů a omylů.
 
Nikomu úspěch nespadl sám do klína. A že to tak vypadá? A proč by se vám měl dotyčný svěřovat s tím, čím vším si prošel? On se nelitoval, nechtěl lítost druhých. Chtěl zlepšení. Kdo hledá jen lítost ten se nemůže hnout z místa. Je to tvrdé? Ano, je. Ale kdo se začne utápět, nebo si libovat ve své lítosti, bude se propadat čím dál hlouběji do bažiny. Buď se utopí, nebo svého stavu začne zneužívat a stane se z něho parazit, který hřeší na laskavost a soucit druhých lidí. A věřte mi, že takový člověk s vámi ve skutečnosti soucítit nikdy nebude. Bude vždy vyzdvihovat své utrpení nad všechno ostatní.

Pro někoho je náhoda prostě jen náhodou.
Pro jiného je náhoda danou záležitostí.
Pro dalšího je náhoda logickým vyústěním událostí.
Je to náhoda?

Ano, pojem náhoda je docela diskutabilní. I když…určitě znáte stav, kdy něco hledáte. Hledáte to usilovně a prostě to nevidíte. A je zcela jedno, zda se jedná o velikou věc nebo o klíče, či malý šperk. Prostě to nevidíte. V lepším případě to časem najdete v horším ne.

To se tak stalo, že rodiče své dcerce zakoupili zlatý šperk. Měl to být dárek k jejím šestnáctým narozeninám. Přišel den oslavy a světe div se! Šperk nikde. Hledali ho a nemohli najít. Přitom ale věděli, kam jej uschovali, přesto jako by se slehla zem. Jak to dopadlo? No, té jejich dcerušce je dnes více, než šedesát let a šperk? Nikdy se nenašel. Náhoda? Nebo ho neměla nikdy dostat?

Jednou jsem se převlékala na koncert a měla jsem na prstu rodový prsten. Při převlékání mi musel sklouznout z prstu, jenže já si toho nevšimla. Přišla jsem na to až doma. Tak to je v háji! Panikařila jsem opravdu docela slušně. Nelenila jsem, zavolala manažerovi a vylíčila mu, co se stalo. No a manažer zase obratem volal do divadla. Ten prsten nikde nebyl, nikdo ho neviděl tři dny. Poté ho náhodou našla uklízečka a byla natolik poctivá, že jej odevzdala. Prsten ležel v sejfu do mého příjezdu. Náhoda? Nebo mi zkrátka patří a měl se vrátit?

A takových příkladů by se dalo najít nespočet. Od nálezu ztracených předmětů, až po obdržení určité informace, nebo získání příležitosti. Někdy se můžete snažit sebevíc a k informaci se nedostanete. Nevíte jak a prostě se nemáte čeho chytit. Jenže si moc přejete informaci mít. A světe div se, vy ji dostanete. Ano, možná to trvalo měsíce, možná to trvalo roky. Ale nakonec ji náhodou dostanete, ačkoli jste v to už snad ani nedoufali.
Náhoda?
Nebo jste to opravdu tak moc chtěli, až jste si vše potřebné přivolali?
Měli jste tu informaci mít?
A proč až teď?
A proč ne později?
A proč vůbec?

Jiná otázka je, jak potom s informací, s příležitostí atd. naložíte. To už je na vás. Nicméně i pro příchod informací, příležitostí, ale i pomocné ruky musíte vytvořit podmínky. Pokud se totiž nedostanete do stavu, kdy budete s tím vším, jak se říká na stejné vlně, nevšimnete si. A nevšimnete si, ani kdyby vám s tím někdo mával před obličejem. Buď si nevšimnete, nebo dokonce odmítnete. Budete mít natolik odlišné vnímání, že zkrátka v nabízených možnostech příležitost, šanci a ani pomoc neuvidíte. A ohledně informace? Nebudete jí věřit. Podívejte se třeba na obrazy, kde se v jednom obrázku ukrývá více výjevů. Každý uvidí to, na co je naladěn. Má své vnímání a svůj úhel pohledu. A o tom je i život s jeho možnostmi. Je naladění člověka náhoda? To asi ne, že? Naladění a případné přeladění je na rozhodnutí každého z nás. A i když to někdy bolí, buď vám to za to stojí nebo ne.
Náhoda? Ne! Priority!

Co fakt, že se náhodou podíváte do určitého místa a něco najdete, či si uvědomíte? Něčeho si všimnete? Dostaví se silný pocit, že se máte někam podívat. Dá se tomu dát krásný punc tajemna, že? Nicméně toto je vysvětlitelné a sice psychologií. Mozek totiž zaznamená daleko více informací, než si uvědomujete. Kdybyste vědomě měli zpracovávat vše, co mozek zaznamená, zblázníte se. Bylo by toho strašně moc a ztratili byste se v tom. Proto si uvědomujete jen profiltrovanou část. Zbytek mozek zaznamená ale bez bližšího uvědomění. Proto někdy „náhodný“ pohled do určitého místa. Proto někdy „náhodný“ pocit. Není to náhoda, je to podvědomá reakce na určitý podnět, který mozek zaznamenal. A je to opět na naladění. Buď je to pro vás něčím zajímavé ,důležité a zarezonuje to s vaším vnitřním nastavením nebo ne. Neobracíte totiž pozornost ke všemu podvědomě zaznamenanému. A věřte, že pouštíte i velice zajímavé a přínosné věci, když s nimi nejste v souladu svým nastavením.
Toto tedy, jak vidíte, náhody nejsou. Jedná se o procesy, které dnešní psychologie velice dobře zná. A je to v podstatě i klíč k tajemství, proč funguje přenastavení priorit a změna úhlu pohledu. A také je to důvod, proč má až tak veliký vliv na dění ve vašem životě plné uvědomění a přijetí faktu. Žijeme totiž ve světě, který je v naší hlavě. Podle toho každý vnímá a reaguje jinak. Vše podle svého úhlu vnímání, který se nezřídka s realitou docela rozchází. Otázka je jiná: jste spokojeni?

Ale co třeba když „náhodou“ jste v určitý čas na určitém místě? Náhoda? Nebo nastavení na určité energetické vlny, a tedy fungování zákonu přitažlivosti? Je v tom tedy i logika?
Opravdu je náhoda jen náhodným nelogickým děním?
A co je to podle vás náhoda?

Zkusili jste se zamyslet, jak by vypadalo, kdybyste žili jen a jen přítomným okamžikem a náhlými pohnutkami k tomu, co dělat zrovna chcete? Vyřadit to, co nechcete? Zkuste sami sebe pozorovat během dne, co vám v tomto ohledu proletí hlavou. Umíte si představit vše realizovat? Začít myslet jako malé dítě, které žije pouze tady a teď! Jenže malé dítě má rodiče…

Jednoho dne, jsem se rozhodla, že budu žít pouze přítomností. Nebudu se stresovat budoucností, nebudu řešit minulost. A budu dělat jen to, co mě baví. Ostatně na to je tolik doporučení, že je přeci hřích to nedělat! Den začíná probuzením. Vstávat se mi ale nechce, takže házím budík do kouta a spím dál. Potom se probouzím a už se mi vstávat chce. Oblékám se, proběhla denní hygiena. Jdu snídat. Otevřu lednici, ale protože se mi včera nechtělo jít nakupovat  (a já přeci dělám jen to, co mě baví) v lednici nic není. Co teď? To mi těžce narušuje můj plán. Nechci jít do obchodu! Hlad nebo obchod? Obchod vítězí. No nic… Jdu do obchodu. Mířím do potravin, ale zaujal mě cestou obchod s obuví. Jé! Tyhle boty jsou fajn a tyhle taky! Nakupuji a odcházím spokojeně dál. Ha, kosmetika! A mě se zrovna chce koupit si nové líčení! Jůůů! V parfumerii zůstává nemálo peněz. Ale co, nebudu se přeci stresovat budoucností, ne? To je přeci trapný a není to IN!

Hele, to je krásná sukně! A už je také moje. Mám krásné pocity z postoje nemyslet na budoucnost, žít jen přítomným okamžikem a dělat jen co mě zrovna v té chvíli baví. To není vůbec zlé. No, a teď tedy něco k snídani. Šup do kavárny! Nechce se mi doma vařit si kafe a mazat chleba máslem a sýrem. A teď…teď se mi chce běžet. Cítím se skvěle. Nechávám tašky s nákupem tam, kde jsou, protože mé náhlé pohnutky jsou jen tak běžet. Běžím, potom chvíli jdu a zase běžím. Kochám se květinami, řekou a příjemným sluníčkem. Najednou se ozve telefon. V návalu euforie ho zvednu.

„Proč jste dnes nepřišla bez omluvení do práce?“
„Žiji jen přítomným okamžikem a dneska se mi nechce.“
Potom slyším jen zavěšení telefonu. Nevadí, žiji jen přítomným okamžikem.

Jdu domů, a přitom mě napadne, že bych se mohla převléknout do té nové sukně, co jsem si koupila.  Mohu se tam zrovna i naobědvat, protože tři hodiny venku strávené během a procházkou přeci jen nějakou tu kalorii spálí. Přijdu do kavárny a tašky nikde. Ptám se obsluhy, nikdo je ale neviděl. No nic, to je minulost. Nebudu se jí trápit, žiji tady a teď! Jen přítomným okamžikem. Jdu se najíst. Po jídle mám náladu si jít zaplavat, ale nechci se trmácet domů a potom zase zpět. Kupuji si plavky, ručník, šampon, sprcháč a jdu. Po cestě do bazénu mě napadne, že bych docela ocenila moře a slunce. Chci k moři. A teď! Prohlížím zájezdy a nacházím. Zítra letím! Jupííí!!! Jdu do bazénu a při cestě rezervuji zájezd. Večer trávím s kamarádkami nad mým oblíbeným koktejlem a vyprávím jim o krásách žití pouze teď a tady. Pouze přítomným okamžikem.

Co na tom, že mě vyhodí z práce?
Co na tom, že jsem se vykašlala na svoje povinnosti?
Stejně se mi do toho nechtělo, že?
Co na tom, že už jsem utratila dost svých úspor?
Vždyť žiji jen přítomností. Minulost je minulostí a budoucnost teprve přijde. Až bude přítomným okamžikem, budu se tím zaobírat. Přeci jen žiji jen přítomným okamžikem a děláním toho, co mě baví teprve necelé dva dny. Co mi tedy bohužel nevyšlo je fakt dělat jen to, co mě baví. Asi na tom budu muset ještě zapracovat, jen zatím nevím jak. Ale to chce jen cvik, vžít se do toho.

Žit přítomností je fajn. Uvědomovat si přítomný okamžik a naplno ho prožít. Co ale opravdu nelze, nemyslet vůbec na budoucnost a dělat jen a pouze to, co člověka baví. Ono totiž i v tom, co máte rádi je mnoho faktorů, které dělat musíte. Ano, musíte. I když byste je klidně oželeli. Musíte, protože jinak byste neměli to, co vás těší. Ono vše stojí čas, trpělivost, úsilí a energii. Vcítit se někdy do nespoutané mysli malého dítěte je fajn, ale mít to jako životní styl?

V dnešní době je ezoterika děsně populární záležitostí. Je mnoho ezopohledů, ve kterých se lidé vzájemně podporují a dovádějí je do extrémů. Musím říct, že jsem nemálo z těchto ezopohledů dodnes nepochopila.
Není mi například jasné, proč chtějí lidé zabíjet své Ego. Možná nevědí, co to Ego je?
Nechápu, proč Stvořitele a Vesmír nazývají láskou. Co konkrétního si pod tím asi představují?
Nerozumím postojům, kdy lidé oddělují fyzický život od duchovního.
Nerozumím tomu, proč někdo bídu dává do jedné škatulky s duchovní vyspělostí.
Nerozumím pohrdání lidmi, kteří nepraktikují určitý duchovní směr.
Nerozumím sporům, kdy pro jednu záležitost je více termínů a tzv. duchovní vůdci se hádají o slovíčka. Nebo o ovečky, kterým chtějí být pastýřem? Nesvědčí to spíše o nepochopení a absolutní netoleranci, než o jakékoli vyspělosti?
Nerozumím ani tomu, kdy lidé mluví s tom, jak málo jim stačí, jak nerozumí těm, kdo se honí za výdělkem, a přitom jsou to lidé, kteří nikdy nemuseli řešit existenční otázky. Dokonce většinou nemají ani rodinu a nemusí se starat o rozpočet.
Nerozumím pohrdání hmotou a životem samotným.

Ego
Jak chcete zabíjet Ego? Ego je přeci osobnost člověka. Jak chcete ubít veškeré své lidské touhy, cítění a svoji osobnost? A řekněte mi, proč byste to dělali? Zabijete vše, po čem toužíte? Opravdu? Nemyslím si, že je to vůbec reálné. A pokud se vám to povede, je to o hluboké depresi, kde se dochází ke zhroucení pilířů jistot a rozkladu osobnosti. Zabíjet Ego je zkrátka jeden z největších nesmyslů. Než se postavíte do opozice, jak je Ego špatné a tužby také, uvědomte si, že i vy toužíte a toužit budete. Bez tužeb vám bude vše naprosto lhostejné. Včetně tak proklamované lásky…Podle mého názoru, ale i zkušeností je lepší kultivace sama sebe a sebepoznání. Sebepřijetí a pochopení. Toto je cesta, která je reálná a vede k vývoji člověka.

Vesmír a Stvořitel je láska.
Jaká láska? Co je z pohledu obrovitého kolosu, kterým energie Universa jsou láska? Myslíte si, že to bude jako v pojetí člověka? Myslíte si, že tyto síly, které my nikdy nemůžeme plně obsáhnout a ani pochopit oslavují lásku? A pokud ano, tak se domníváte, že se jedná o lásku z lidského pohledu? Asi těžce, že? Je rozdíl vidět celé puzzle z ptačí perspektivy a je rozdíl být jeho maličkým dílkem. A možná ani celým dílkem ne, ale jen jednou tečkou na onom dílku. Pro Universum, chcete-li Vesmír je důležitá pouze rovnováha a pohyb. To, co je z našeho pohledu katastrofou, je úplné nic z hlediska obrovitého kolosu, kterým Vesmír je. Navíc ještě přičtěte naprosto jiné časové a prostorové vnímání.

Je to podobné, jako když se mluví se o záchraně naší planety. Podívejte se na dokumenty, čím naše Země prošla a uvědomíte si, že člověk může zničit maximálně sám sebe, nikoli celou planetu. Nejde tedy o záchranu planety, ale životních forem, které známe.

Duch a hmota
Dalším úletem je oddělování duchovna od hmoty. Žijeme ve hmotném těle, které je obydlím pro duši a po dobu života je s ním propojena, Stejně jako se vám bydlí dobře v hezkém domě, či bytu i duše potřebuje udržovaný dům, aby se mohla realizovat. Není to o tom, aby všechny ženy vypadaly jako Brigitte Bardot a všichni muži byli jako Fred Astaire. Jde o péči o sebe. Nelze týrat své tělo a očekávat, že vám bude fajn. Nebude. Naopak začnete toužit o útěku do smrti, nebo si od svého utrpení něco slibovat. Většinou si lidé začnou libovat v nadřazeném pocitu vůči celému lidstvu. Nastoupí touha po uctívání jejich osoby, a to za života i po smrti. Tito lidé se zkrátka chtějí stát svatými a být nadlidmi.

Mnohé duchovní směry poukazují na fakt, že sem duše přichází sbírat zkušenosti z fyzického prožitku a není výjimkou, kdy se poukazuje na to, že duše se může rozvíjet pouze v těle. Mluvíte často o tzv. božské duši a jedním dechem dodáváte, jak jste s ní ztratili kontakt, nebo jak ona nevidí světlo. Prosím vás, copak může božská duše, tzv. Vyšší Já ztratit kontakt s čímkoli? Možná není kontakt vědomý, ale stále je. A díky vibracím Vyššího Já nikdy neztratí kontakt s Jednotou. My však žijeme v duálním světě. A není v kapacitě lidského mozku pojmout vše z Jednoty. Važme si proto těla i duše a važme si daru života.

Kdo nepraktikuje to a to, je méněcenný
Kdo nedělá určitý duchovní směr, nebo nevyznává určité náboženství je méněcenný. Nebo přijde do Pekla a bude se smažit a zažívat pekelná muka! No…hezké, že? Kdokoli, kdo pohrdá druhými pro odlišné životní postoje a názory, zastrašuje, vysmívá se atd., je člověk, který se snaží o nadvládu nad druhými, nebo se skrze ně povyšuje do pozice nadčlověka. Toto ale nesvědčí o duchovní vyspělosti, kterou se tak strašně rádi tyto typy lidí ohánějí. Může se jednat o duchovní poruchu, může se jednat o boj o moc nad druhými. Může se ale také jednat o člověka, který není je nešťastný a toto je forma úniku před realitou. Bohužel to ale není řešení a jen se prohlubují pocity neúspěšnosti, nelásky a beznaděje.

Lidé obětují zdraví, aby získali peníze a potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví.
Tak se znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnost.

A žijí tak, jako by nemělo nikdy zemřít a potom zemřou bez toho, aby před tím žili.
(Dalajláma)

Jsou jistě lidé, kteří žijí vyděláváním peněz. Jsou také lidé, kteří to mohou přehánět. Ale právě tento citát s radostí sdílejí lidé, kterým se zrovna peněz nedostává. Buďme na chvíli odpornými realisty. Nemocní nebývají jen lidé, ale také zvířata a rostliny, kteří opravdu peníze neřeší. Co je faktem, že pro divoce žijící zvířata nemoc většinou končí smrtí. Ať už se stanou kořistí dravce, nebo zemřou pro neschopnost lovu.
Nemoc si nevybírá a onemocnět může jak chudý, tak bohatý člověk. Kdo může obětovat peníze, aby získal zdraví, ten je na tom v dané chvíli dobře. Jak dojde na nemoc, jsou prostředky na uzdravení důležité. Vybavte si, kolik peněz se přispívá na lidi, kteří na léčbu nemají…

Tento citát řekl Jeho Svatost Dalajláma. Je v tom sice hodně moudra, ale také hodně odlišného způsobu života. Co se týká hmotných záležitostí jako je jídlo, bydlení, oblečení atd., toto nikdy neřešil. Stejně jako neřešil prostředky na péči o své děti a rodinu. Ano, řeší jiné věci. Je to pravda. Ale už jen fakt odlišnosti životního stylu, prostředků a tím i filozofie je dost pádným důvodem, proč brát citát s rezervou.

Je krásné se nestresovat, co bude. Ale ruku na svědomí, jde to? A když nebudeme myslet i na budoucnost a budeme žít neustále pouze okamžikem, co z toho bude? Když to dovedu do extrému, podívejte se na děti. Ano, jak si správně vybavujete, děti jsou dávány v těchto případech za vzor. Hrají si, žijí tady a teď. A že jede autobus za deset minut a když se nestihne, bude problém, to neřeší.
“No…tak nám to ujelo.”
“Ale já mám hlad a chce se mi do postýlky, húúúúú!”
I toto znamená žít jen přítomností, avšak dovedené do extrému. Tady a teď můžete mít mnoho nápadů, jak prožívat přítomnost. Jen je třeba profiltrovat reálné a nereálného. A to se dělá snáze bez závazků, jakými třeba rodina je. Na druhou stranu rodina dává jiné radosti a krásy, ale také starosti.

Podobné citáty lze slyšet od mnoha slavných osobností. Ti však vyděláno mají a mohou si dovolit dojít k názoru, kdy již nepotřebují brát každou roli, každý koncert a v podstatě vše, co je jim nabídnuto. Vydělané prostředky jim daly svobodu.
Citáty jsou tedy fajn, ale než se jimi začnete ohánět, koukejte na to, jakým způsobem jejich autor žil a žije.

Život je klam
K filozofii pohrdání životem a jeho degradací se dostanou většinou lidé nešťastní a lidé, kteří odmítají dělat určité kroky, které by byly potřeba. Mají tak v sobě alibi, proč nic neřešit. Podívejte se, jak žijí společenstva, kde jsou filozofie, které životem pohrdají. Na jednu stranu v takových zemích uvidíte nesmírnou krásu a luxus, na druhou ale ve většině společnosti potkáte bídu, hlad a utrpení.
Podívejte se, jak žijí právě ti, kdo káží život jako klam. Podívejte se, jak žijí ti, kdo dávají přísliby Ráje a luxusu v posmrtném životě výměnou za bídu v životě hmotném. Nepřijde vám to trochu zvláštní?