Dnešní konzultace byla neskutečně zajímavá a mimo jiné jsme se s klientkou dotkly tématu podnikat vs zaměstnanecký poměr. Je to zvláštní, ale v dnešní době se mluví o vlcích, leadrech, o podnikání…zkrátka o tom, jak být sám sobě pánem. Naopak je často dehonestován klasický zaměstnanecký poměr. Proč?
 
Přeci nemůže být každý člověk podnikatelem, leadrem nebo ředitelem. To bychom tu měli hromadu leadrů, kteří by neměli koho vést.

A hlavně ne každý tohle chce. Ono to má nejen tu stranu, která se ráda prezentuje na výsluní, ale také stinnou stránku, o které se moc nemluví. Jak se říká: “Něco je vždycky za něco.” A to něco, čím se platí za bytí si svým vlastním pánem, je dost vysoká daň v podobě těžkých, nejistých a pomalých začátků, ztráty zažitých jistot, plánování, studia chybějících znalostí, které byste jako zaměstnanci nikdy nepotřebovali atd. A za to všechno platíte svým časem. Ten čas ale musíte někde vzít. Kde ukrojíte?

Počátky podnikání je období prakticky bez volného času. Potom, když se vám vaše živnost stabilizuje, budete si volný čas muset sami vytvářet. I to je těžké, protože…protože zjistíte, že volný čas není, protože musíte… Stop! Ten volný čas si budete sami určovat. A pro mnoho lidí je to záležitost, kterou se budou muset naučit. Nicméně den není nafukovací a nikdy nebude.


Ano. Pokud se vám podnikání rozjede, získáváte finanční svobodu. Můžete vydělat opravdu hodně peněz, ale také můžete těžce prodělat. Nikdo vám nedá záruku, že zrovna tahle reklama zabere a ani kdy uvidíte její výsledky.
Jaké ty výsledky budou?
Zabere reklama hned?
Natáhne určitý počet platících zákazníků?
Získáte určitý počet klientů do určité doby na základě placené reklamy?
Nevím. A neví to nikdo.
Chcete záruku?
Bohužel záruka není a kdo říká, že vám tu záruku dá, ten lže.
Znáte potřeby svých klientů? Výborně! V každém případě ale nejdříve budete pracovat na povědomí o vaší značce a potom teprve můžete začít přemýšlet o nějakých číslech. A povědomí o značce se časově buduje podle toho, jakou reklamu si můžete dovolit. Nezačínají všichni se stejnými podmínkami, takže se nemůžete srovnávat s kolosy, které do reklamy nacpou miliony. A že se s nimi tak často srovnáváte! …a potom ničíte sami sebe…

Často mi lidé říkají, že do podnikání jdou proto, aby konečně dělali to, co je baví. Přitom ale nechtějí dělat marketing. Nechtějí se věnovat dalšímu rozvoji. Nemají a ani nechtějí dělat žádnou koncepci. Nechtějí přemýšlet o rozličných potřebách zákazníků. Nesnesou odmítnutí, odmítají realizovat potřebné věci atd. Prý budou dělat jen to, co je baví. Tak to sorry, ale mějte to jako hobby, nikoli jako zdroj obživy. Je možné si najít práci, která vás bude bavit. A že se vám někdy nechce? To je ale normální. A věřte, že pokud byste chtěli uspět v podnikání, takových pro vás nepopulárních kroků budete dělat sakra hodně.

Nenechte si namluvit, že být zaměstnancem je špatné. Není! Naopak! Pokud jste spokojeni a více, že byste práci neměnili, děláte to dobře. Nenechte se nahnat do něčeho, co dělat odmítáte, resp. odmítáte dělat určité důležité kroky a rozhodnutí, bez kterých nenastartujete ani motorku, natož vlastní bysnys. Když nechcete nastartovat motorku, nemusíte to dělat, stejné je to i s podnikáním. Nechcete se určitými věcmi zabývat, a přesto chcete podnikat? OK, zaměstnejte si tým, který určité věci za vás udělá. Nicméně stejně nebudete dělat vždycky jen to, co vás bude bavit.

Nestyďte se za to, co děláte. Děláte to rádi a děláte to dobře? Ať je to cokoli, buďte na sebe hrdí. Máte na co!

 

Kdy jste naposledy řekli, nebo si pomysleli:
“Aaaa, už ho karma dohnala!”
“Boží mlýny melou…”

Někdo vám ublíží a časem se dozvíte, že se mu stalo něco nemilého. Vaše reakce bývá:
“Ha! Karma!”
Jenže nemilé věci se stávají i vám. Stávají se i těm, kdo jsou laskaví, pomáhají a úmyslně nikomu neubližují. Tady se nám ono: “Ha! Karma!” tak trochu zamotává. Samozřejmě máte po ruce argument, že je to něco z minulého života. Že je to něco, co si máte prožít. A co když to tak je i u toho druhého člověka? Co když se to prostě stalo jako nemilá situace, kterou si má prožít a vyřešit ji? A věřte, že v omluvě vaší osobě většinou řešení neleží. Proto se “ten hajzl!” jak dotyčného nezřídka titulujete, ze situace dostane, aniž by zpytoval svědomí, omluvil se vám, případně vás odškodnil. Většinou si na vás ani nevzpomene. Spíše aktivně řeší nastalou situaci a má se zase dobře. Snažíte si potom namlouvat, že se až tak dobře určitě nemá. To je smyslem života mnoha lidí. Stačí si pročíst nejednu diskuzi. A je to docela Peklo, to vám musím říct.

Jsou nemilé situace, do kterých se dostanete ani nevíte jak. Prostě se stane. A vy se jako ještě hodláte masochisticky trestat myšlenkami, že se tak děje, protože jste špatní, zlí a vlastně je to ještě malý trest? Tím si na sebe šijete další a další tresty. Ne karma, ale vy sami! Potom se divíte, že se objevují další a další lidé, kteří vám ubližují. Vy vždycky jen skloníte hlavu a posíláte na druhé karmu. Jenže pokud oni sami necítí pocity viny, tak se karma konat nebude.
Upřímně řečeno často se nabízí otázka, proč by se vlastně konat měla.
Že vás někdo nechce ve svém životě?
Vy také nechcete každého, ne?
A že se jedná zrovna o vás?
Stane se…

Namísto abyste se zaměřili na své životy a cestu z nepříjemností ven, řešíte karmu a její dopady na druhé lidi. Podle toho také vypadá váš život. To, co posíláte na druhé, se děje vám samotným. Posíláte na druhé neviditelný svět karmických energií místo toho, abyste se vy sami vymezili vůči druhým lidem a začali přemýšlet trochu jinak. Přejete si zažít pocit satisfakce prostřednictvím karmy místo toho, abyste se konečně začali mít rádi. Potom zajásáte při každé zmínce k tom, že ten druhý trpí. Chcete pocit zadostučinění a satisfakce, aniž byste hledali řešení pro své vlastní životy.

Často se do takové blbé situace dostanete díky svému smýšlení a chování. Jistě. Jsou to modely, které se zformovaly už v dětství a jste na ně tedy zvyklí. Ale vy už nejste přeci děti a tohle se změnit dá. Ne snadno a ani ne bez pomoci. Ale dá se to a s pozitivním efektem v životě. Ano, máte pravdu. Je to těžké a během konzultací neuslyšíte to zrovna to, co byste chtěli slyšet. Jenže upřímně řečeno líbivé chlácholení a společné nadávání nikomu nikdy v zásadních změnách nepomohlo. To totiž v praxi znamená utvrzovat vás ve vašich přesvědčeních a modelech, které vám ale přináší víc pláče než radosti.

Prohlašujete o sobě, že jste hodní lidé, kteří nikomu neubližují. Jenže už vaše myšlenky nejsou zrovna hezké a přístup sám k sobě bývá u vás, kteří takto smýšlíte dost krutý. Ne, většinou nejste zlí. Jen jste utrápení a zahořklí. Cesta ven existuje.
Jak dlouho bude trvat, než se změní vaše životy?
To záleží na míře hořkosti, kterou v sobě nosíte.
Cesta není dlážděna světlem a září andělů, čímž se mimochodem dost často oháníte.
Cesta je v principiálních změnách v přístupu sám k sobě a tím i k okolí.

Introvert je přesvědčen, že extrovert nemá strach z příchodu do nové společnosti. Myslí si, že tam prostě vletí a je hned suverénní. Že nezná ostych ani trému. Že se nebojí setkávání s neznámými lidmi a situacemi. Někteří introverti jsou dokonce přesvědčeni, že extroverti bez toho nemohou žít a je to jejich pudová touha.
OMYL! Extrovert zná to všechno. Zná strach, trému i nechuť jít do společnosti. Jen k tomu zaujímá jiný postoj.

Úzkostní lidé jsou přesvědčeni, že ti kdo úzkostmi netrpí, neznají pocit strachu ani paralyzujícího děsu. Že neznají pocity tlaku na prsou, zrychlený tep, nevolnosti od žaludku a třesu ze strachu a stresu.
OMYL! Znají to i ostatní lidé. Jen s tím jinak pracují.

Depresivní lidé se domnívají, že lidé bez depresí nikdy nemají pocit hlubokého smutku a beznaděje. Že jsou vždycky dobře naladěni a jasně vidí řešení. Že ti druzí mají optimistický pohled na věc. Potom vám řeknou, že vy nemáte problém, protože máte šťastnou povahu.
OMYL! Tyto stavy mají někdy všichni. Jen je rozdíl v postoji k takovému stavu.

Lidé, kteří mají problém najít si partnera, říkají těm zadaným, že jejich stav zoufalství a osamění neznají.
OMYL! Většina lidí toto velice dobře zná. A často i ve vztahu. To jste tedy slyšet nechtěli, proto nastoupí argumenty typu:
“Ale tu už máš!”
“Bylo jasný, že budeš zadaný!”
Ale prosím tě, vždyť nemáš problém!”

Lidé, kteří se vnímají jako neúspěšní smolaři si jsou jisti, že druzí mají prostě štěstí. Neberou na vědomí, že za každým úspěchem stojí hromada neúspěchů. Myslí si, že jen oni prožívají neúspěchy a mají tedy smůlu.
OMYL! Jen se na to ti úspěšní dívají jinak a poté jiným způsobem jednají.

A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
Vy si myslíte, že druzí to mají jiné. Jednodušší. Jasně! Osobní problém vždy vnímáte daleko silněji než problémy druhých lidí. Je to logické, prožíváte to. Vaše spálená ruka vás bude vždycky bolet víc, než když se spálí někdo jiný. Jenže tímto smýšlením o větší závažnosti vlastních problémů (a tím i horší řešitelnosti), si děláte ze života Peklo. Stavíte se do horší pozice než mají ostatní. A tím podvědomě přijímáte i bezvýchodnost, přestože řešení je.

Když bojujete s nějakou silnou emocí (např. se strachem), myslíte si, že druzí to až tak moc neznají. Nebo dokonce vůbec neznají! Např. úzkostní lidé jsou přesvědčeni, že úzkostné stavy ostatní lidé neznají, a proto nemají problém. Ono je to jinak. Známe to všichni. Strach je přirozenou součástí člověka, a to i v míře, kterou zpočátku prožívají úzkostní lidé. Jenže úzkostní lidé se rádi v pocitech a sami v sobě rýpou a bohužel úplně špatnými myšlenkovými pochody. Zaměřují se stále dokola na problémovou emoci a neustále o ní přemýšlí. Ptají se neustále: PROČ??? Soustředí se na ni a neustále ji přežvykují jako tvrdé nerozkousatelné sousto, které už by měli dávno vyplivnout a vyhodit. Časem se samotného prožitku začnou bát a samozřejmě se to zhoršuje. Emoce je plně ovládá. Zakazuje vám dělat to, co byste tak moc rádi realizovali a děláte jen to, co vám emoce diktuje.
Podobně to je u každé emoce, která člověka ovládá a paralyzuje. Toto platí nejen u emocí, ale i u situací, které dokola prožíváte.

Proč se tak zaměřujete na problémovou emoci? 
Protože se o těch analýzách všude strašně moc mluví a vy si myslíte, že tím svůj problém vyřešíte a zvládnete. A hlavně jste si jisti, že emoce zmizí a už se neobjeví. To je ale strašlivý omyl! Zmizení těch emocí není reálné, a proto nikdy nesmí být cílem! Cíl je naučit se emoci zvládat a pracovat s ní. Umět s ní zacházet tak, aby vás zbytečně neomezovala. Přesně tak, jak to dělají ostatní lidé. Jenže vy si vtloukáte do hlavy, že tuhle emoci ostatní lidé nemají a podmiňujete její zvládnutí právě zmizením daného emočního prožitku. Chcete se zbavit něčeho, co má každý člověk. Něčeho, co je normální součástí života. Dáváte si tak nereálný cíl, který nemůžete naplnit. Tím roste pocit selhání a frustrace a vše se tím jen zhoršuje. Potom mnoho z vás podlehne reklamě, která slibuje zmizení emoce. Jenže ta nezmizí a vy jste ještě více frustrovaní a celkově v háji. A je to ještě horší než před tím.
Totéž platí i o situacích, kde se domníváte, že je ostatní lidé neprožívají a nikdy neprožili. A to byste se asi hodně divili! Platí zde prioritně totéž, jako u výše zmiňovaných emocí.

Jaký efekt má neustálé rýpání sama v sobě a problematické emoci či jiném problému?
Má to přesně opačný efekt, než byste chtěli. Rejpete se neustále ve stejné ráně a ta se zvětšuje. A samozřejmě i čím dál více bolí. Nakonec už vidíte jen tu danou emoci či problém a máte z toho časem i strach. Zároveň už s tím i předem počítáte. Čekáte na to. A když se to neobjeví, říkáte si: “Co se děje?” Tím na emoci, případně na situaci upnete myšlenkovou pozornost a ona na zavolání hezky přiběhne jako cvičený pes. No, a jste v dokonalé spirále. Ne v kruhu, ale ve spirále. Ono se to totiž zhoršuje.

Řešení?
Jediným řešením je naučit se s tím pracovat. A abyste zároveň přijali fakt, že toto jsou normální lidské emoce a prožitky. Jenže čím svůj mozek krmíte a na co upínáte pozornost, to budete prožívat. Cítíte se zdrceni, frustrovaní, máte pocity selhání, vnímáte zoufalství a vzdáváte to, kdykoli se emoce objeví. Přitom je to prostě normální.
Jde tedy o cílenou práci na zvládání dané situace zkombinovanou s postupným přijetím normálnosti prožitku vámi nenáviděné emoce nebo situace. Jinak řečeno: budete měnit svůj přístup a své chování i smýšlení o dané problematice.

Proč to tak máte?
Psychologie říká, že je to z dětství. Případně se to nastartovalo nějakým silným prožitkem. Máte tedy příčinu. Příčina i někomu slouží jako výmluva, proč s tím nebude nic dělat a postaví se tak do role oběti. Zajímavé je, že někoho stejná situace vyvolá takové nepříjemnosti, u někoho ale ne. Jde o postoj uvnitř sebe. Jak s tím naložíte, jak se k tomu všemu postavíte. Minulost nezměníte, ta už byla. V mozku máte vzpomínky značně zkreslené, často doplněné smyšlenkou, kterou pokládáte za prožitý fakt. Potom se v minulosti pořádně vyznejte, že?

Proč se to rozvinulo?
To, že každý má jinde práh osobní bolesti, je jasné. To, že někdo má sklony více podléhat takové silné emoci, to je také známo. Psychická odolnost je u každého jiná. Jenže! Je to tím, jak s daným prožitkem kdo nakládá. A když to nejde “přirozeně samo,” dá se to naučit. A věřte, že neexistuje na světě člověk, který by něco neřešil a nepotřeboval se to učit.
Proč se to u vás tak rozvinulo? Možná máte příliš iluzí o životě. Možná máte na sebe a okolí příliš nereálné nároky v podobě už se nikdy neobjevující emoce či situace. A možná je to i díky pohádkám, kde se jednou vyřešil problém a “žili spolu šťastně až do smrti!” Tak to se sice hezky poslouchá, ale bohužel to je šílená kravina. Ono totiž pohádky končí tam, kde začíná další etapa života.
A nic už neřešit? Tak to nefunguje! V momentě, kdy lidé nemají co k řešení, problém si najdou a vytvoří sami, aby měli nějaký ten hnací motor. To je lidská povaha.
A že ostatní takové osobní problémy nedávají najevo? Nebo dávají, ale jejich problém odlehčíte? To je celkem jedno, řeší se to de facto stejným způsobem. A je to dřina. Ale stojí za to.

A můj vzkaz pro ty, kteří se domnívají, že normální je být stále usměvavý, dobře naložený a v pohodě: “Neustálý úsměv na rtech budete mít pouze po nepovedeném botoxu. Sorry.”

Jakou myšlenkovou potravu svému mozku dáte, tak vám vlastní mozek zařídí váš další život. Jo, drsný!
 
Hodně lidí si myslí, že když se bude rozčilovat nad něčím, co nemůže ovlivnit, uleví si. Opak je pravdou. Podívejte se kolem sebe a zamyslete se. Kolik lidí nadává třeba na politiku? A jak dlouho už? Hm? Potom většinou jako bonus slyšíte, že za jejich nezdary a nespokojené životy mohou politici. Tak to pardon, ale ani ne! A už by se se mnou hádali.
 
Skutečnost je taková, že lidé sami sebe krmí nespokojeností s tím, jak se chová a co dělá druhý člověk. Navíc někdo, s kým se nestýkají a koho neznají osobně. Jenže když někoho lidé vidí v médiích, získají pocit známosti toho druhého. Opak je pravdou! Řešíte někoho, koho neznáte a svádíte na něj i to, že se vám něco nepovedlo.
 
V zácpě budete nadávat. Hmmm…Pomůžete tomu? Těžce!
Slyšíte zprávy a…nadáváte.
Prší? Nadáváte.
Je horko? Nadáváte.
Je zima? Nadáváte.
Prohrál váš oblíbený tým? Nadáváte.
Mimochodem když nastane prohra, přesně víte, co kdo udělal blbě a jak je neschopný. No, taky k zamyšlení, že?
Je mnoho podnětů, na které nemáte vliv, a přesto na to neustále myslíte a…stěžujete si. Nadáváte. 
 
Potom se ale nedivte, že se vám nedaří. Vždyť vy jste tak plni stěžování a nadávání, že nevidíte jiné možnosti. Jak byste také mohli? Jste nastaveni na nespokojenost. A je to v hlavě. To, že je vám někdo nesympatický a asi vás i rozčiluje, přeci neznamená, že si myšlenkami na něj musíte kazit vlastní životy. Vždyť mu věnujete ve svých myšlenkách více času než sami sobě! A že je ošklivé počasí? Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že vaše nadávky jsou milému počasí úplně lhostejné. Ale žerete se jen a jen vy.
 
Pro někoho je stěžování a nadávání možná životní náplní a vy jste možná v takových rozhovorech jen proto, aby “řeč nestála.”  Možná proto, abyste nevypadali před druhými jako pitomci a podivíni. To, že vám to nastavuje model smýšlení nejen o diskutovaném objektu, ale hlavně o vašem životě a následně se díky tomu formuje i vaše chování, to už nevnímáte.
 
Bývá to jeden z nejčastějších ničitelů prožitku vašeho života a dělá to neskutečně vysoké procento lidí. Proto s takovým smýšlením snáze “zapadnete.” Jenže do jaké společnosti a jakého životního stylu? A do jakého cíle míříte?
Zbavte se tohoto modelu smýšlení ve vlastním zájmu. Nadávání přeci není smyslem života. Nebo ano?
Vede ke spokojenosti? Asi ne, že? Nebo ano?
V jednom ale máte pravdu: je to nesmírně pohodlné a alibistické.
Ale je to opravdu životní styl, o který tak moc stojíte?

Stalo se vám, že jste o někom na jeho špatné nebo dokonce podvodné jednání řekli:
„Ale on je úplně blbej!“
„No jooo!!! Ona je vypatlaná. Je hloupá!“

Určitě to znáte. A kolika lidem už jste takovou nálepku dali? Ne jednomu, že?
Ono to ale má svá úskalí. Ať už se dotyčný dopouští špatného chování nebo dokonce podvodů a lží z hlouposti, nebo se jedná o cílenou manipulaci, důsledky svého postoje si odnesete právě vy.
Ne on! VY!

Když o někom prohlásíte, že to dělá z blbosti, podvědomě ho omlouváte. On je blbej, takže za to vlastně nemůže. Tím ale vy sami jeho chování tolerujete a ono mu to krásně prochází. On za to nemůže, že? A znovu se ptám, kdo to odnese?

Když o někom prohlásíte, že je blbej, budete se k němu tak chovat. A ejhle! Blbeček překvapil! On je na koni, zatímco vy jste v průšvihu. A říkáte, že jen kvůli tomu pitomci!
NE! Jste v průšvihu jen a jen díky svému přístupu.
Byl jsi to ty, kdo mu to toleroval, protože on přeci je blbej a nemůže za to.
A byl jsi to ty, kdo mu tu nálepku ve své hlavě dal. Koho považuješ za hloupého, toho podceníš.
U koho si řekneš, že to dělá z hlouposti, toho omlouváš a v podstatě ho máš za malé děcko.
Kdo ale vše nakonec odnese?

Proto nikoho neoznačujte za hloupého, ale zařiďte se podle jeho chování. Pro zlé, ubližující a podvodné jednání neexistuje omluva. A už vůbec ne zlehčení typu: „On je úplně blbej!“

Když sami sobě dáte nálepku“ „Jsem blbej!“ dáváte sami sobě důvody pro své chování a uvažování. A samozřejmě je to silné alibi pro nulové změny a činy. Prostě se vám do toho nechce, tak se sami hezky omluvíte. Sice se při tom ponižujete a zaséváte semínka nezdarů a despektu, ale je to pohodlnější, než cokoli dělat a snažit se. Kdybyste si na rovinu řekli, že to prostě nechcete, bude to lepší.
Řeknete třeba: „Jsem blbá na matematiku, takže neumím počítat!“ zní vám to asi lépe, než když řeknete: “Nechci umět počítat! Nestojí mi to za snahu!”
Ono nálepka „jsem blbá/blbej“ je omluvenka pro nulovou snahu. Slouží ke zbavování se odpovědnosti za své jednání. Důvod, proč se něco neučit a nic nedělat. Je to alibismus.

Přemýšlejte. Hooodně přemýšlejte dříve, než použijete výše uvedená slova.