Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

 

“To byla zase ztráta času!” volá na mě už z dálky kamarádka po dvouhodinovém rande.
“A proč jsi s ním byla tak dlouho?”
„No, když on za mnou přijel. Je z jiného města a bylo mi blbý to hned ukončit.“
Do toho jí pípne sms. Kamarádka se podívá a protočí oči v sloup. To je on. Píše jí, jak mu s ní bylo dobře a těší se na další schůzku. K mému údivu kamarádka ihned odepisuje, že ho ráda poznala. Nenapsat vůbec, nebo napsat něco jiného, by prý nebylo slušné.

Potom mi říká: „On snad nepochopil, že to celý bylo trapný?! Řeč vázla, bylo to o ničem!“
„A jak to má vědět? Třeba se mu to líbilo, co ty víš…“
„Ne, to musí vědět, že to bylo špatný. Vůbec nechápu, že si dělá naděje. Vždyť jsem mu jasně dala najevo, že nic nebude!“, čertí se kamarádka.
Po 14 dnech měli za sebou několik schůzek a padla první pusa. Kamarádka začíná být podrážděná a těžce se s ní jakkoli komunikuje. Mám vždy při setkání s ní pocit bruslení na hodně tenkém ledě. Její reakce jsou nepředvídatelné, často nelogické a agresivní. Hádat se s ní nechci, ale zároveň si nemohu vše nechat líbit, i když vím, že důvodem je její nespokojenost. Chodí s někým, koho ve skutečnosti vůbec nechce, ale za to já přeci nemohu.
Nakonec nás vzájemně představuje. Vidím, jak se k sobě chovají. On je milý, ona nikoli. On je vřelý a otevřený, ona mu odpovídá stroze, znuděně, někdy dokonce až agresivně.
Když kamarádka odchází na WC, Lubomír mi říká: „Já ji miluju! Ona je taková svá. Je prudká a nevypočitatelná, ale je to osobnost.“
Vztah se postupně rozjíždí a Lenka nechápe, jak to, že Lubomír dodnes neví, že o něho vůbec nestojí. Proč je ale pro ní tak těžké říci mu „Ne!“ a vztah ukončit? Proč s ním tráví čas, když je jí nepříjemný? Ona sama se po dvou měsících vztahu s Lubomírem chová tak, že není možné se s ní normálně bavit. Je věčně podrážděná, často dokonce až sprostá. Neustále omílá, jak ji Lubomír obtěžuje, ale nehodlá to řešit. Prý na to musí přijít sám.
U Lubomíra zvolila taktiku šíleného chování, aby pochopil, že není a nebude součástí jejího života. Bohužel se takto chová i ke všem svým blízkým. Začalo ji takové jednání s lidmi snad vyhovovat? Takovou ji neznám a nevím, jak dlouho se s ní ještě dokážu stýkat. Mám ji ráda, ale už teď vím, že vztah s ní budu muset ukončit. Natolik změnila, že je pro mě čas strávený s ní ubíjející. Protože změna k lepšímu nenastala ani po dalších čtrnácti dnech, říkám jí své důvody a odcházím. Ztratila jsem kamarádku a je mi to líto…

Znáte pocit, kdy s někým trávíte svůj čas a vnímáte to pouze jako mrhání svým osobním volnem? Proč ztrácíte takto čas, který můžete využít lépe? A co když dokonce tento čas považujete nejen za ztracený, ale dokonce za škodlivě strávený? Co když díky tomu ztrácíte své naděje, plány, sny a začínáte se topit ve směsi vzteku a strachu při myšlence na další schůzku?
“Když on za mnou přijel…”
“Udělal si na mě čas…”
“Bylo mi trapné to hned ukončit…bylo mi ho líto…”

Toto jsou myšlenky, na základě kterých trávíte čas s lidmi, se kterými být ve skutečnosti nechcete. Útěchou většinou bývá, že jde „pouze“ o ztracené odpoledne, nebo den. Je to ale opravdu POUZE den, či odpoledne? Není dopad vědomě promrhaného času větší, než si člověk připouští?

Podívejme se na to z pohledu vnitřních procesů. Máte volný čas. Víte, že byste rádi zašli s kamarády na kafe, nebo se šli jen tak sami projít. Dále máte v hlavě, co je třeba udělat. Doma to vypadá, jako po výbuchu atomové bomby, zítra přijede návštěva a vy víte, že bude třeba uklidit. Je zkrátka mnoho věcí, které máte potřebu ve svém volném čase dělat. Jsou úkoly, které podle sebe udělat musíte, tak jim přizpůsobíte ostatní záležitosti, včetně pozvání na schůzku. Dopoledne uklízíte, odpoledne vyrážíte na setkání a již po 10 minutách víte, že ztrácíte čas. Co teď?

Máte dvě možnosti: buď schůzku urychleně ukončíte, nebo budete v setkání pokračovat. Většina lidí bohužel pokračuje ve schůzce. Co se děje uvnitř člověka? Stoupá míra stresu. Víte, že můžete dělat tisíc příjemnějších věcí a začíná ve vás vřít vztek. Proti komu se ale v důsledku zlost otočí? Otočíte ji proti sobě. Víte, že nejednáte v souladu se sebou, naopak…jdete proti sobě. Nutíte se do něčeho, do čeho se nutit nemusíte. Dobrovolně strkáte hlavu do pomyslné oprátky. Vztek ale nezmizí ani po skončení protrpěné schůzky. Víte, co jste udělat měli, ale neudělali. Vnitřně se začnete „užírat“ svoji neschopností a klesá vaše sebevědomí i hodnota. Navíc to, že, že jste svým chováním dali druhému naději na vztah, vám zaručí jeho snahu. Snahu, která vás bude stále více obtěžovat a vztek si začnete vybíjet na dotyčném člověku. Jsou ale typy lidí, které toto chování neodradí. Mnoho lidí má také sklony nepřípustné chování omlouvat, nebo si ho dávat za vinu a o to více se budou potom snažit. Následky jsou tedy širší, než se na první pohled může zdát a nakonec trápíte sebe i jeho.
Není lepší sebe netýrat a druhému nedávat falešné naděje? Proč utíkat před vyjádřením svého názoru? Co je na tom? Vždyť oba zkoušíte! Ten, kdo na schůzku zve ví, že riskuje odmítnutí a musí s ním počítat. Stejně tak, jako není záruka, že si dva lidé sednou a vplynou do vztahu. A i když spolu lidé začnou chodit, popř. žít, není povinností zakládat rodinu a mít spolu vztah na celý život.  

Co se děje z energetického hlediska? Jste v kontaktu s někým, koho odmítáte a není vám příjemný. Nutíte se do vztahu a vydáváte ze sebe příliš energie. Snažíte se trpělivě naslouchat a přijímáte jeho energii, která vám neprospívá. Disharmonizujete se a to zase ovlivní koho budete potkávat v budoucnosti, s kým se budete stýkat a do jakých činností se necháte navést. Neustále se budete podřizovat něčemu, co nechcete a tím si podobné zážitky budete více a více přitahovat. Přijmete jako fakt, že děláte vše s odporem a stane se to součástí vašeho života. Potom se mě lidé při konzultacích ptají: „Proč já mám takovou smůlu?“ Není to smůla. Je to něco, co dotyční lidé v tichém souhlasu  přijali a postupně se tomu přizpůsobili.

Jediné řešení je vystoupit z tzv. komfortní zony a oddělit od sebe lidi a činnosti, u kterých víte, že vám jen berou čas a energii.  Vystupování z komfortní zony se dá vycvičit a věřte, že to stojí za to. Jak a s kým trávíte svůj čas má vždy dopad na vaši psychiku a tím na celý váš život. Jde tedy jen o ztracený den, či odpoledne? Kolik dní jste takto již ztratili? Kolik dní ještě dobrovolně ztratíte?


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *