Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

V dnešní době se nám čím dál více rozmáhá takový problém, a sice úzkostné stavy. Důvody těchto stavů jsou různé a u každého je spouštěč trochu jiný. Charakteristická je bolest na prsou, svíravé pocity, stavy až panické hrůzy. Třes rukou, nohou, pocity paralýzy atd. A když se k tomu přidá fešný depresivní stav, kdy máte pocit, že jste nikdo, nemáte nic, jste neschopní, méněcenní, vše na vás padá; případně útočí a ohrožuje vás (ano, to už je paranoia), máte o zábavu postaráno. A toto vše umí jediný machr: vlastní strach. Mám poměrně dost klientů s tímto problémem a stále jich přibývá. Proto, ačkoli nejsem psychiatr ani psycholog, jsem se rozhodla napsat tento článek. Pokud vás napadá otázka, že toto je práce pro psychiatra a psychoterapeuta, tak máte pravdu. Také návštěvu odborníka klientům doporučuji i přes to, že jim sezení se mnou pomáhají.

První pomocí, když se objeví úzkostné stavy, je odvedení pozornosti. Zaměstnejte mozek logikou. Je nutné přepnout z emočního vnímání na logické. Počítejte si různé příklady z hlavy, ptejte se sami sebe na různé vědomostní otázky. Vzpomeňte si na své spolužáky a učitele ze základky i se jmény. Věnujte se manuální činnosti. Rozhodně se neoddávejte pasivní činnosti, kdy si můžete “medit” ve svých pocitech. Samozřejmě je třeba dále s problémem pracovat, aby se jeho projevy zredukovaly na únosnou mez. To ale bez vedení ne! Sami se do toho nepouštějte. Mohli byste spadnout přesně tam, kde být nechcete.

Úzkostné stavy nejsou ničím bezdůvodným. Jsou např. lidé, kteří na sebe vztahují přílišnou odpovědnost úplně za všechno. A to i za to, co nemohou ovlivnit. Mají podvědomé přesvědčení, že je to jejich povinnost. To je úplně mimo mísu! jak správně podotknete. Jenže vlastní pocity jsou jako pranýř. Úzkosti je přepadají jako zákeřný dravec, kdykoli jsou si vědomi, že události jdou mimo jejich osobní možnosti jakkoli je ovlivnit. Tím roste vlastní nejistota, která pramení z nemožnosti kontroly a řízení dění. Úměrně s nejistotou roste strach z toho, co bude. Po čase stačí minimální záležitost, kde nejste pánem situace a nemáte nad ní kontrolu a je to tu! Takže zde máte jádro problému ve vlastní nejistotě a nedůvěře sama v sebe. Kdo má totiž skutečnou sebedůvěru, nepotřebuje mít vždy vše a za každou cenu pod kontrolou. Umí konat i nechat události plynout.

Máme zde kategorii lidí, kteří jsou celkově bázlivější. Za vším vidí riziko. Kolotoč se utrhne, letadlo spadne, auto se vybourá, dítě spadne a zabije se. Nebo se možná nezabije, ale minimálně si něco zláme. Takový člověk se prostě bojí. A bojí se neustále. Obává se věcí, které se nestaly a většinou ani nikdy nestanou. Když je takový člověk rodičem, vidí za každou virozou dítěte vážnou nemoc, která bude mít následky. Bojí se dítě nechat cokoli udělat a jakkoli by se chtělo osamostatnit, je to problém. A samozřejmě si přiznejme, že toto na dítěti stopy zanechá. Když někam jede autem, je schopen na řidiče řvát, či neustále vydávat různé zvuky hrůzy. Za vším, i v té nejklidnější době vidí katastrofu. A příčina? Nikomu a ničemu nevěří. V myšlenkách je stále mimo realitu ve svém světě nehod, špatných konců a katastrof. Je ale dobré si uvědomit, že tito lidé jsou velice despotičtí ke svému okolí. Těžce si s nimi žije. Potřebují někoho, kdo je bude držet nohama na zemi a celkově usměrňovat. A hlavně se nesmí v jejich katastrofických scénářích podporovat.

Jsou také lidé, kteří extrémní strachy a úzkosti nepoznali do momentu, kdy je někdo ošklivě zneužil. Fakt, proč se nechali takto zneužívat je samozřejmě také otázka k řešení. Ale my nyní mluvíme o následku, a sice o přílišném strachu. Zde vzniknou úzkostné stavy následkem zneužití, posilování pocitů vlastní neschopnosti a samozřejmě je tu i strach z dalšího napadání a zneužívání. To trvá i v čase, kdy je vše minulostí. Pro dotyčného to však minulost není často ani po několika letech.

Paní Dana měla partnera, který ji nejen podváděl, ale pro jistotu ji jako bonus okradl. No, a protože partner pocházel z dost vypečené rodinky, tak v okamžiku, kdy vztah ukončila jí ještě společně s jeho matkou vyklidili byt. Ovšem i s věcmi, které si chtěla nechat. Potom na ní on i jeho rodina útočili s obviněními, jak byla na partnera zlá. Časem k tomu přibyly i výhrůžky. Kdykoli je vyzvala, ať jí vrátí její věci a peníze, vysmáli se jí. A důsledek? Úzkostné pocity, které vyústily v panické ataky. Dana nebyla pořádně schopna vyjít z bytu, bála se všeho a to i např. jízdy v tramvaji. Jakmile došlo k situaci, kdy se v dopravním prostředku ocitla, přepadla ji ataka a ona kolabovala strachy. S tím se opravdu špatně žije. Jestli se ptáte, jak je na tom Dana dnes, tak toto už nemá. Občas ji sice přepadne úzkost, ale jinak normálně funguje. Chodí do práce, má partnera, je velice schopná a šikovná.

Nemálo úzkostných stavů má na svědomí dnešní hon za dokonalostí. Máte před očima pohádkově bezchybné profily, kde nikdo nemá problém a nic neřeší. Všichni jsou happy a vše je tak jednoduché. A vy se následkem toho cítíte bídně. Máte pocity vlastního selhání a méněcennosti jen proto, že nestačíte naaranžovaným obrázkům a videím. Vy si opravdu myslíte, že všichni vše zvládají přesně tak, jak staví na odiv? Ale no tak… Jenže psychika je neúprosná. Začnete se pod tlakem srovnávání s dokonalými (i když nereálnými) životy cítit špatně. Víte, že byste chtěli mít, a hlavně měli mít jiné pocity. Proto pranýřujete sami sebe za to, že nejste vysmátí a bezstarostní. Bičujete sami sebe za to, že máte strach. Tím se vše jen zhoršuje. Chcete být jako ti dokonalí z obrázků. Neuvědomujete si, že když budete chtít, stejné obrázky sami o sobě můžete vytvořit. Jo, budete občas prožívat strach. Někdy vám bude fajn, jindy ne. Ale to přeci k životu patří. Stále se směje a je bezstarostný jen ten, kdo není mentálně zcela v pořádku a neuvědomuje si mnoho důležitých věcí. A hlavně si neuvědomuje vlastní odpovědnost. Tito lidé ale nežijí samostatným způsobem života, nejsou ho schopni. Někteří by byli sice schopni, ale nejsou ochotni, protože jim to tak vyhovuje. Potom žijí parazitickým způsobem života, kdy jim jsou všichni něčím povinni. Oni sami neřeší nic. Od toho mají přeci druhé!

Jsou také lidé, kteří do úzkostných stavů spadnou tím, že vědí, že by měli něco udělat a změnit, ale mají hromadu výmluv, proč nekonat. Potom se nejen trápí, ale hlavně se užírají. Zevnitř sami sebe likvidují. Nepomáhají antidepresiva a stav se zhoršuje. Jen pro výmluvy, které mají vždy po ruce, aby nic nemuseli řešit. Ano, původcem je strach. Jenže strach z jakékoli změny je normální. To, že nechcete řešit a konat je také normální. Člověk je ze své podstaty poměrně líný tvor, hlavně co se týká vystupování z komfortní zony. Zde je jediný lék: zjištění skutečných priorit, o kterých dotyčný nemá ani páru. Ano, ví povrchní touhy. Ale ty zrovna život neurčují. Směr života vedou priority hluboké a pro mnoho lidí neznámé.

Takže to, že máte strach a že vám není vždycky skvěle není znakem selhání. Je to znak toho, že jste normální. Nechtějte nemít strach, chtějte být statečnější.


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *