Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Introvert je přesvědčen, že extrovert nemá strach z příchodu do nové společnosti. Myslí si, že tam prostě vletí a je hned suverénní. Že nezná ostych ani trému. Že se nebojí setkávání s neznámými lidmi a situacemi. Někteří introverti jsou dokonce přesvědčeni, že extroverti bez toho nemohou žít a je to jejich pudová touha.
OMYL! Extrovert zná to všechno. Zná strach, trému i nechuť jít do společnosti. Jen k tomu zaujímá jiný postoj.

Úzkostní lidé jsou přesvědčeni, že ti kdo úzkostmi netrpí, neznají pocit strachu ani paralyzujícího děsu. Že neznají pocity tlaku na prsou, zrychlený tep, nevolnosti od žaludku a třesu ze strachu a stresu.
OMYL! Znají to i ostatní lidé. Jen s tím jinak pracují.

Depresivní lidé se domnívají, že lidé bez depresí nikdy nemají pocit hlubokého smutku a beznaděje. Že jsou vždycky dobře naladěni a jasně vidí řešení. Že ti druzí mají optimistický pohled na věc. Potom vám řeknou, že vy nemáte problém, protože máte šťastnou povahu.
OMYL! Tyto stavy mají někdy všichni. Jen je rozdíl v postoji k takovému stavu.

Lidé, kteří mají problém najít si partnera, říkají těm zadaným, že jejich stav zoufalství a osamění neznají.
OMYL! Většina lidí toto velice dobře zná. A často i ve vztahu. To jste tedy slyšet nechtěli, proto nastoupí argumenty typu:
“Ale tu už máš!”
“Bylo jasný, že budeš zadaný!”
Ale prosím tě, vždyť nemáš problém!”

Lidé, kteří se vnímají jako neúspěšní smolaři si jsou jisti, že druzí mají prostě štěstí. Neberou na vědomí, že za každým úspěchem stojí hromada neúspěchů. Myslí si, že jen oni prožívají neúspěchy a mají tedy smůlu.
OMYL! Jen se na to ti úspěšní dívají jinak a poté jiným způsobem jednají.

A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
Vy si myslíte, že druzí to mají jiné. Jednodušší. Jasně! Osobní problém vždy vnímáte daleko silněji než problémy druhých lidí. Je to logické, prožíváte to. Vaše spálená ruka vás bude vždycky bolet víc, než když se spálí někdo jiný. Jenže tímto smýšlením o větší závažnosti vlastních problémů (a tím i horší řešitelnosti), si děláte ze života Peklo. Stavíte se do horší pozice než mají ostatní. A tím podvědomě přijímáte i bezvýchodnost, přestože řešení je.

Když bojujete s nějakou silnou emocí (např. se strachem), myslíte si, že druzí to až tak moc neznají. Nebo dokonce vůbec neznají! Např. úzkostní lidé jsou přesvědčeni, že úzkostné stavy ostatní lidé neznají, a proto nemají problém. Ono je to jinak. Známe to všichni. Strach je přirozenou součástí člověka, a to i v míře, kterou zpočátku prožívají úzkostní lidé. Jenže úzkostní lidé se rádi v pocitech a sami v sobě rýpou a bohužel úplně špatnými myšlenkovými pochody. Zaměřují se stále dokola na problémovou emoci a neustále o ní přemýšlí. Ptají se neustále: PROČ??? Soustředí se na ni a neustále ji přežvykují jako tvrdé nerozkousatelné sousto, které už by měli dávno vyplivnout a vyhodit. Časem se samotného prožitku začnou bát a samozřejmě se to zhoršuje. Emoce je plně ovládá. Zakazuje vám dělat to, co byste tak moc rádi realizovali a děláte jen to, co vám emoce diktuje.
Podobně to je u každé emoce, která člověka ovládá a paralyzuje. Toto platí nejen u emocí, ale i u situací, které dokola prožíváte.

Proč se tak zaměřujete na problémovou emoci? 
Protože se o těch analýzách všude strašně moc mluví a vy si myslíte, že tím svůj problém vyřešíte a zvládnete. A hlavně jste si jisti, že emoce zmizí a už se neobjeví. To je ale strašlivý omyl! Zmizení těch emocí není reálné, a proto nikdy nesmí být cílem! Cíl je naučit se emoci zvládat a pracovat s ní. Umět s ní zacházet tak, aby vás zbytečně neomezovala. Přesně tak, jak to dělají ostatní lidé. Jenže vy si vtloukáte do hlavy, že tuhle emoci ostatní lidé nemají a podmiňujete její zvládnutí právě zmizením daného emočního prožitku. Chcete se zbavit něčeho, co má každý člověk. Něčeho, co je normální součástí života. Dáváte si tak nereálný cíl, který nemůžete naplnit. Tím roste pocit selhání a frustrace a vše se tím jen zhoršuje. Potom mnoho z vás podlehne reklamě, která slibuje zmizení emoce. Jenže ta nezmizí a vy jste ještě více frustrovaní a celkově v háji. A je to ještě horší než před tím.
Totéž platí i o situacích, kde se domníváte, že je ostatní lidé neprožívají a nikdy neprožili. A to byste se asi hodně divili! Platí zde prioritně totéž, jako u výše zmiňovaných emocí.

Jaký efekt má neustálé rýpání sama v sobě a problematické emoci či jiném problému?
Má to přesně opačný efekt, než byste chtěli. Rejpete se neustále ve stejné ráně a ta se zvětšuje. A samozřejmě i čím dál více bolí. Nakonec už vidíte jen tu danou emoci či problém a máte z toho časem i strach. Zároveň už s tím i předem počítáte. Čekáte na to. A když se to neobjeví, říkáte si: “Co se děje?” Tím na emoci, případně na situaci upnete myšlenkovou pozornost a ona na zavolání hezky přiběhne jako cvičený pes. No, a jste v dokonalé spirále. Ne v kruhu, ale ve spirále. Ono se to totiž zhoršuje.

Řešení?
Jediným řešením je naučit se s tím pracovat. A abyste zároveň přijali fakt, že toto jsou normální lidské emoce a prožitky. Jenže čím svůj mozek krmíte a na co upínáte pozornost, to budete prožívat. Cítíte se zdrceni, frustrovaní, máte pocity selhání, vnímáte zoufalství a vzdáváte to, kdykoli se emoce objeví. Přitom je to prostě normální.
Jde tedy o cílenou práci na zvládání dané situace zkombinovanou s postupným přijetím normálnosti prožitku vámi nenáviděné emoce nebo situace. Jinak řečeno: budete měnit svůj přístup a své chování i smýšlení o dané problematice.

Proč to tak máte?
Psychologie říká, že je to z dětství. Případně se to nastartovalo nějakým silným prožitkem. Máte tedy příčinu. Příčina i někomu slouží jako výmluva, proč s tím nebude nic dělat a postaví se tak do role oběti. Zajímavé je, že někoho stejná situace vyvolá takové nepříjemnosti, u někoho ale ne. Jde o postoj uvnitř sebe. Jak s tím naložíte, jak se k tomu všemu postavíte. Minulost nezměníte, ta už byla. V mozku máte vzpomínky značně zkreslené, často doplněné smyšlenkou, kterou pokládáte za prožitý fakt. Potom se v minulosti pořádně vyznejte, že?

Proč se to rozvinulo?
To, že každý má jinde práh osobní bolesti, je jasné. To, že někdo má sklony více podléhat takové silné emoci, to je také známo. Psychická odolnost je u každého jiná. Jenže! Je to tím, jak s daným prožitkem kdo nakládá. A když to nejde “přirozeně samo,” dá se to naučit. A věřte, že neexistuje na světě člověk, který by něco neřešil a nepotřeboval se to učit.
Proč se to u vás tak rozvinulo? Možná máte příliš iluzí o životě. Možná máte na sebe a okolí příliš nereálné nároky v podobě už se nikdy neobjevující emoce či situace. A možná je to i díky pohádkám, kde se jednou vyřešil problém a “žili spolu šťastně až do smrti!” Tak to se sice hezky poslouchá, ale bohužel to je šílená kravina. Ono totiž pohádky končí tam, kde začíná další etapa života.
A nic už neřešit? Tak to nefunguje! V momentě, kdy lidé nemají co k řešení, problém si najdou a vytvoří sami, aby měli nějaký ten hnací motor. To je lidská povaha.
A že ostatní takové osobní problémy nedávají najevo? Nebo dávají, ale jejich problém odlehčíte? To je celkem jedno, řeší se to de facto stejným způsobem. A je to dřina. Ale stojí za to.

A můj vzkaz pro ty, kteří se domnívají, že normální je být stále usměvavý, dobře naložený a v pohodě: “Neustálý úsměv na rtech budete mít pouze po nepovedeném botoxu. Sorry.”


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *