Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Často se setkávám u klientů s větami:
„Musím pochopit, proč to dělá!“
„Musím pochopit, proč je taková/takový!“
„Musím pochopit, proč takto smýšlí!“
„Ale já tomu nerozumím! Musím pochopit, proč má potřebu to dělat!“
„A to on nechápe, že mi tím ubližuje? Chci, aby to pochopil! Jak to mám udělat, aby pochopil?!“
„Když ho nepochopím, nemůžu jít dál!“

Vím, jak často se na sociálních sítích objevují myšlenky, že všechny musíme pochopit. Výrok je  často korunován vyděračskou větou, že bez toho nemůžeme jít dál. Ale ruku na srdce, je to vůbec reálné? Začnu jen u věcí běžné potřeby. Používáme auta, domácí spotřebiče, svítíme, topíme…a co třeba telefon, televize a internet? Denně tyto výdobytky moderní doby využíváme, ale opravdu rozumíme tomu, jakým způsobem vše funguje? Víme jak je použít a to člověku, který není specialista na daný obor bohatě stačí. Nepotřebujete umět sami vyrobit televizi, nebo fungující telefon, či letadlo. Když něco nefunguje, jdu to dát spravit. V případě, že to již nelze opravit, jste nuceni danou věc vyměnit. Nevyžaduji plné pochopení, proč daná součástka nefunguje, protože se do detailů neptám jak přesně funguje a jak se vyrábí. Stačí mi informace, že součástka, či dokonce více součástek ve výrobku je poškozených a tím nefunkčních. Oprava buď možná je, nebo není, popř. je dražší, než nový přístroj. Umíte si představit, že se začnete do detailů ptát nejen okolnosti poškození a jejich rozsah, ale jak vše vlastně funguje? Jak se součástky přesně vyrábějí, jakou má funkci každý drátek, šroubek, či další komponenty ve výrobku, a mnoho dalších otázek, abyste skutečně pochopili? Důsledek bude, že se budete ptát na otázky, na které se ani neumíte zeptat, protože danému oboru nerozumíte. Při dobré vůli odborníka dostanete přednášku, ze které pochopíte maximálně spojky a předložky.

Proč se v některých případech, kdy se lidé nechovají tak, jak byste si přáli, dožadujete plného pochopení, proč to tak je? Proč nepřemýšlí jako vy? Proč se někdy cítíte lidmi nepochopeni a vy zase nechápete jejich jednání? Odpověď je prostá: každý je jiný. Každý člověk má jiné cítění, vnímání a priority. Ti, kteří vám jsou svým jednáním blízcí, mají podobné smýšlení jako vy, a přesto dochází občas k nepochopení. Čím vzdálenější způsob smýšlení mezi vámi a druhým člověkem je, tím méně skutečného pochopení mezi vámi bude. Abyste druhého člověka mohli skutečně naplno pochopit, museli byste začít smýšlet a cítit přesně jako on. Museli byste mít stejné zkušenosti, které naprosto identicky procítíte a vyvodíte z nich totožné závěry. Je to tedy reálné? Těžce…
Co tedy reálné je? Reálné je přijmout fakta a respektovat osobnost druhého. Rozumově můžete pochopit, že člověk pochází z určitých poměrů, má jisté zkušenosti a z toho vychází i jeho chování. Toto pochopení ale mnoho lidí odmítá přijmout, protože to není v souladu s jejich smýšlením a představami. U mnoha lidí je za masku snahy o pochopení druhého člověka schovaná touha po tom, aby byli plně chápáni oni sami, nebo aby se druhý změnil podle jejich představ.

Já osobně musím přiznat, že některé lidi nechápu a chápat ani nechci. Nechápu, jak někdo může někoho týrat a mít z toho radost, ať už jde o týrání lidí, či zvířat. Nechápu zloděje a vrahy. Nikdy je nechci pochopit. Vím, že zloději připadá jako naprostá samozřejmost přivlastnit si cizí majetek, či nezaplatit za službu, nebo zboží. A světe div se…! Navíc si to vše dokáže odůvodnit! Od myšlenky, že on je chudák oběť společnosti, přes úvahy, že lidé jsou dost bohatí na to, aby si vše koupili znovu. Když jim tedy vykrade byt, nic neděje. Nebo jim dokonce prokázal dobrodiní, protože stejně určitě chtěli změnit vybavení….tak jim ušetřili peníze za odvoz. Vrcholné je u nich přesvědčení, že je to v naprostém pořádku. Ale běda! jak by se někdo dotkl jeho majetku! To je přeci jeho!!! A že je to kradené? Je to jeho! On si to vzal a má na to právo. Chtělo by se vám takové smýšlení chápat? Mě tedy ne! Pro mě z toho vyplývá pouze jediné, hlídat si své věci.

Vyvodit důsledky z chování druhého platí i ve vztazích. V momentě, kdy se lidé upínají k myšlence, že nejdříve musí vše pochopit a potom to mooožná přijmou, ženou se do trápení, zklamání a věčného kolotoče otázek: „Proč mě osud tak trestá?!!“ Ne, osud netrestá. V tomto případě se trestají oni sami. Vyžadování pochopení vás jen drží u člověka, který vás trápí a většinou je mu zcela lhostejná vaše bolest. K zamyšlení je, jestli ve skutečnosti chcete pochopit vy jeho, nebo chcete, aby pochopil on vás? Co za tím stojí? Doufání ve změnu? Touha po pocitu satisfakce a tím i touha po pomstě? Někdo to nazývá touhou po spravedlnosti. Ale jakou spravedlnost dotyčný požaduje, když odmítá vidět a přijímat realitu? Spravedlnost pro koho? Argument, že spravedlnost z hlediska Univerza zde neobstojí. V hlavě se vám točí tisíce odpovědí na otázku: „Proč?“ Ale jsou to stále vaše myšlenky, nikoli toho druhého. Proto jediné, co je skutečně nutné udělat, je přijmout dotyčného charakter, jeho chování a vyvodit z toho pro sebe důsledky. Dále se nabízí práce na pochopení sama sebe. Je to proces, kdy často lidé potřebují pomoc, ale věřte, že se to velice vyplatí. Potom se stává, že odpověď na věčně opakující se otázku „Proč?“ může přijít sama jako blesk z čistého nebe.

Kdyby např. Anežka z následujícího příběhu přijímala realitu, mohla si ušetřit bolestnou zkušenost, která v ní dodnes zůstává příliš živou.
„Nechceš se mnou jít na cvičení? Chodím na aikido a je to úplně super!“  A protože Anežka měla čas a byla zvědavá, s Renatou šla. Sport je jí zalíbil a začala chodit pravidelně. Po čase si povšimla, že lidé se tam hodně střídají, spousta jich po pár lekcích utíká jinam. Je pravdou, že trenér byl trochu nervák. Na tréningu hodně řval na lidi i na malé děti jen proto, že ihned nepředvedli ideální výkon. Řval ale i na ty, kteří cvičili dobře např. pro to, že se na něho šťastně neusmívali, nebo že se naopak usmívali. Byl agresivní na lidi a důvod se vždy našel. Ale toho si Anežka nevšímala. Byla nadšena sportem. Renata je jí jednou zeptala: „Líbí se ti Franta?“ …tak se jmenoval trenér. Anežka musela uznat, že se Renata nezmýlila, ale zároveň věděla, že Franta má přítelkyni a několik milenek. Proto myšlenky na něho zahnala a s úsměvem odpověděla: „Ani ne…“
Jenže Franta se začal o Anežku více zajímat. To nezůstalo bez povšimnutí a lidé, kteří Františka znali, ji varovali před jeho povahou. Anežka úspěšně ignorovala jak veškerá varování, tak jeho chování vůči ostatním lidem. Renata, která byla jednou z jeho milenek, jí také kdysi ledasco vyprávěla a hezké to nebylo. Ovšem Anežka si umínila, že jí se to nemůže stát. K ní se bude chovat jinak, než k ostatním.
Byl na ni milý a časem Anežka rozšířila řady jeho milenek. Jak to tak bývá, stačila se do něho zamilovat a začala doufat, že opustí svoji partnerku i ostatní milenky, bude s ní mít rodinu a bude jí samozřejmě věrný. Jakmile ale František získal její náklonnost, změnil se. Začal ji napadat, jak psychicky, tak fyzicky. Ponižování se stalo běžným jevem v soukromí i na tréningu. Anežka se začala ptát: „Proč to dělá? Já tomu nerozumím! On ale takový není….je jiný, ale já to musím pochopit.“
A realita? Pět let Pekla na Zemi, kdy se vše jen zhoršovalo. Anežka stále chtěla pochopit, proč se tak Franta chová. František ji urážel, ponižoval a týral. Označil ji dokonce za psychopata a Anežka stále chtěla chápat jeho. Sama u sebe hledala po jeho nařčení rysy psychopatické osobnosti a jiné psychické poruchy, až nakonec navštívila psychiatra, který tyto poruchy u ní neshledal. Ale našel jiné věci…. Anežka stále odmítala vidět trenérovu skutečnou povahu. Občas se pod vlivem rozhovoru se svými blízkými rozhodla, že vše ukončí, ale nikdy k tomu nedošlo. Musela by přestat chodit na tréningy, které už ale byly jen o jejím ponižování a urážení z Františkovy strany. Odmítala cokoli řešit a odejít nechtěla s argumentem, že je to sport, který miluje.
Po pěti letech na aikido chodit přestala a kontakt s Františkem ukončila. Dodnes si ale nese následky, které jen tak nevymizí. Na otázku, proč neodešla dříve má pohotovou odpověď: „Musela jsem se přesvědčit, jaký je. Chtěla jsem ho pochopit. Věřila jsem, že je jiný.“
Ne, není jiný. Nikdy nebyl a nebude. Jen se chvíli snaží, než dosáhne svého.

Proto namísto dogmatického trvání na pochopení za každou cenu, se raději zaměřujte na chování dotyčného k vám a z toho vyvozujte důsledky. Důsledky nelze vyvozovat z fikcí a vysněných scénářů, které se vám honí hlavou. A jestli Anežka Františka pochopila? Ne, nepochopila. Musela by být stejná, jako je on, aby mohla pochopit všechny jeho pohnutky, důvody a pocity. Ale na co by se měla zaměřit, je pochopení sama sebe. Věřím, že Anežka k tomu všemu dojde. Je nyní na dobré cestě a má můj obrovský obdiv za to, že dokázala po pěti letech Frantu opustit.


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *