Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Nastoupila do nového zaměstnání a tam ho potkala. On je jejím šéfem a ona v něm cítí oporu. Přistihla se, že v něm začíná vnímat více otce, než šéfa. Její důvěra a vazba k němu se začala postupně posilovat a upevňovat. Když potřebovala, byl tu. Když se necítila dobře, dokázal ji utěšit a povzbudit. Nakonec v něm začala hledat oporu a podporu. Upnula se na něho a věděla, že on ji nezradí. Věděla, že ji podpoří a postaví se za ni, když potřebuje. Po pár týdnech ale přišla prudká změna. To ráno se Aleš začal chovat jinak, než dosud. Začal ji ignorovat a ani ji nepozdravil, když se míjeli ve dveřích. Cítila se strašně. Jako by byla méně, než vzduch, jako by byla prašivá. Když se ho zeptala, co se děje, beze slova ji zchladil pohledem a odešel. Raději se již neptala a doma proplakala noc.
„Co jsem udělala špatně?“
„Čím jsem ho urazila?“
„Co jsem provedla?“
Toužila zjistit, co se děje. Zkusila mu tedy druhý den napsat. Odpověď byla rychlá a strohá:
“Ty se mnou chceš žít. Chceš být moje přítelkyně. Drž se ode mě dál!“
Začala propadat depresím. Co se děje??? Po čtrnácti dnech se ale nečekaně změnil. Nabídl ji pomoc, začal být opět milým a ona mu uvěřila. Jenže situace se po dvou měsících opakovala. Následoval stejný scénář. Začalo to osočováním, poté následuje ignorace a po dvou týdnech se vrátil k chování milého tatínka. Během roku takto změnil své chování ještě mnohokrát. Eva vždy propadla depresím a pocitům viny, co udělala špatně a čím ho urazila. Ocitla se v kolotoči jeho nálad, kdy nikdy dopředu nevěděla, kdy a proč se jeho nálady změní. Někdy takové propady trvaly týden, jindy měsíc.

Znáte někoho takového, jako je Aleš z příběhu, který je inspirován skutečností? Na jednu stranu dokáží být tito lidé velice milí. Na druhou stranu ale svými náladami doslova bodají do srdce své okolí. Jsou nestálí a nepředvídatelní. Nepřemýšlí nad svým chováním. Nepřemýšlí ani nad tím, co jejich, až zlé, projevy chování působí druhým. Nezajímá je to. Jejich nejbližší, kteří bývají nejvíce vystaveni jejich náladám, se stávají postupem času „hromosvodem“ pro jejich emoční hnutí. Čím je jim  člověk blíže, tím hůře pro něho. Důsledkem je pocit strachu a nestability, kdy jejich nejbližší nikdy neví, s jakou náladou se dotyčný probudí a co se bude dít. Někdy je pohladí, jindy uhodí a nelze předvídat, co z toho aktuálně nastane. Následky pro ty, kteří s takovými lidmi žijí, nebo chtějí blíže přátelit, jsou katastrofální a podepíší se na psychice i na pokřiveném vnímání sama sebe. Stojí za zamyšlení, jak moc člověka ovlivní, s kým se stýká a s kým žije. Ale to je na samostatný příspěvek….

Myslíte si, že takového člověka dokážete změnit? Opravdu se domníváte, že se CHCE změnit? Myslíte si, že mu v jeho náladách záleží na tom, jak hluboko se jejich „nůž“ zaboří do vašeho srdce? Myslíte si, že v těchto chvílích nad tím chtějí přemýšlet? Myslíte, že se nad tím někdy zamyslí?

Když narazíte na někoho podobného, jako je Aleš, máte dvě možnosti: buď utečete včas, nebo se stanete jeho hromosvodem. Jak dlouho to ale vydržíte? A proč byste to měli vůbec trpět? Život s takovým člověkem je neustálý adrenalin, nudit se tedy nebudete. Ale chcete to? Stojí vám to za to? Myslíte si, že někdo, kdo druhého jen tak zraňuje, má svůj protějšek skutečně rád? A když, stejně jako Eva, uvěříte, že je vaším přítelem, opravdu si myslíte, že vás takový člověk podrží a pomůže vám? Můžete ho považovat za oporu? Asi těžce…

Co je ale velice zajímavým faktem, že jak necitelní jsou tito lidé ke svému okolí, tak přecitlivělí bývají sami na sebe. Mají často pocity ublížení a mají sklony stavět sami sebe do role mučedníka. Všichni mohou za jejich osud, který ale často není nijak zlý. Například Aleš je zdravý, má svoji rodinu, krásná vnoučata, se kterými se pravidelně vídá. Má velice dobré zaměstnání a má komfort, který si může málokdo dovolit. Při tom všem má dostatek času na svoji rodinu i na své koníčky, a přesto se chová takto. Není to muž, který je permanentně vystaven stresovým situacím. Jeho práce je celkem poklidná a. Eva se mě neustále ptá: „Proč se tak chová? Chci ho pochopit.“
Nesnažte se tyto lidi pochopit a ani se neptejte, proč to dělají. Nemáte jejich vnímání a cítění. Na to, abyste je pochopili, byste museli být podobně naladěni jako oni a tedy i vaše chování by bylo téměř totožné. Nehledejte vinu za jeho nálady u sebe a to ani když vás ve svých náladách budou vinit za ledasco. Budete viníky i toho, že vlak měl zpoždění. Těmto lidem chybí empatie a jejich pojetí „mít rád“ je naprosto jiné, než u vás.

Člověk k sobě potřebuje podobně vnímajícího partnera, či kamaráda, jako je on sám. Položte si jen jednu otázku, která je pro vás směrodatná: chovali byste se takto k někomu, koho máte rádi, na kom vám záleží a koho si vážíte? Pokud si odpovíte NE, zhodnoťte z tohoto úhlu pohledu vztah dotyčného k vám.


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *