Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Jak nahoře, tak dole. Hmotný a duchovní svět se vzájemně zrcadlí. Co se děje ve vaší mysli, to se bude vždycky odrážet ve vašem životě. Hledáte často něco, čemu ale sami uvnitř sebe nevěříte. A to přesto, že sami sebe o tom přesvědčujete. Vidíte totiž na vlastní oči a cítíte na vlastní kůži, že vaše iluze nefunguje. O to rychleji potom utíkáte. Ale neutečete.

Mnoho lidí se upíná na duchovní svět. Přeje si, aby určitým způsobem fungoval. Přeje si, aby se určitou formou projevoval v realitě. Čím více se ale někdo upíná pouze na duchovní svět, tím zoufalejší je snaha uniknout realitě. A nejen realitě. Ono je nutné si uvědomit, že snění je sice krásná věc, ale bez reálného naplňování vlastních potřeb nevede k ničemu jinému, než k dalším únikům. A ty úniky jsou před sebou a vlastním životem. Před vlastní odpovědností a činy. Lidé se tak odevzdávají do moci, o které mají iluzivní představu. Ruku v ruce se s tím nabízí krásná výmluva, proč to, či ono neřešit. Prý osud! Osud, vážení, jsou impulsy, které dostáváte. Jak na ně budete reagovat a jak se k tomu sami postavíte, to už je vaše odpovědnost. Ráda bych podotkla, že ne všechny impulsy jsou osudem dané. Mnoho z nich je důsledkem vašich předchozích činů. A to ke zklamání mnoha lidí činů z tohoto aktuálního života. To už se samozřejmě dost blbě poslouchá a nemálo čtenářů zde se čtením článku končí. Pro ty, kdo vydrželi, článek pokračuje.

Lidé ale tohle nechtějí slyšet a chtějí být v „rukách osudu.“ No jo, jenže ty ruce osudu jsou až nepříjemně hmotné v podobě druhých lidí a situací, do kterých se svým vlastním přístupem zamotají. Takové uvažování a přenechání svého života druhým pod maskou osudu je ve svých důsledcích útěk před možností být spokojený. Nikdy jsem neviděla člověka, který takhle utíká a je skutečně šťastný. Někteří lidé si vytvářejí falešnou iluzi jakéhosi zparchantělého štěstí, které sice děsně dávají na odiv, nicméně uvnitř to bývají zoufalí a nešťastní lidé. A co je ještě horší: povětšinou to agresivně vnucují druhým. Neznají jakýkoli respekt a toleranci pro svobodu rozhodnutí a smýšlení druhého člověka. Kdo nežije podle jejich přesvědčeních, ten slouží Peklu. Trochu ukvapené soudy od zaslepeného dogmatika. Sami hlasitě volají po svobodě, kterou ale v žádném případě nechtějí ani pro sebe, ani pro druhé.

Mám zkušenost, že čím méně lidé propojují duchovní aspekty s reálnými prožitky, tím více jsou idealističtí i ohledně duchovních zákonů. Už jen tím, že vidí jen anděly, ale odmítají přijmout temnou stranu. Už to je nepřijetí zákonů duchovního, ale i hmotného světa. A samozřejmě v první řadě se jedná o odmítání sama sebe. Ať se vám to líbí nebo ne, duchovní svět má také duální podstatu. Tedy ten duchovní svět, který jste schopni celkem bez problémů vnímat. Jo, máme tu Jednotu. Ale kdo z vás v ní byl? Pochybuji, že se zde nachází těch několik málo lidí, kteří tam dokázali přenést své vědomí. Kdybyste tam totiž byli, mluvili byste zcela jinak. Ptáte se, zda jsem tam byla? Jo, dostala jsem se tam. A řeknu upřímně, že to nechci znovu zažít. Aspoň za svého života ne. Vy si představujete Jednotu, tedy principiálního Stvořitele jako laskavého dědečka. Při nejmenším jako ztělesnění lásky a kladů. Asi vás zklamu. Z koho vzešel vámi nenáviděný  Ďábel? Kdo ho stvořil? Bůh, že? Je to Jednota, ze které vzešly veškeré principy.

Jistě, egregor, kterého si lidé modlitbami stvořili může být takový dědeček. Tedy vy v to doufáte. Ale ani ten takový není. Ani egregor není jen laskavý dědeček, i když tuto tvář umí nastavit. „Jak to?“ ptáte se. Protože egregor je otisk stvořený lidmi a jejich emocemi. Je tedy stejně duální jako náš svět. Pardon, pokud jsem někoho popudila. Nicméně nechci se tu zaobírat pohádkami. Nezapomeňte, že Bůh je i v Bibli stejně tak laskavý jako trestající.

A ta Jednota? Tak tam byste naše emoce mohli hledat lupou, ale nepocítíte je. Jste nad nimi. Jenže jste stejně tak nad vztekem jako nad láskou. Víte všechno a zároveň nic. Jste vše a nic v jednom. Necítíte žádné potřeby a nic vás nezajímá. Tohle jste si asi nepředstavovali, že? Je vám lhostejný život i smrt. K nikomu a ničemu nic necítíte. Prostě jen jste a zároveň nejste. Jste všechno i všichni a zároveň nic a nikdo. Jste zároveň mrtví i živí. A věřte mi, že o takový zážitek stojí jen šílenec.

Takže lidi, duchovno je fajn. Jistě. Ale vy žijete život. Hmotný život, jehož cílem je propojit hmotu s duchem. Máte umět tvořit skrze hmotu. Orientace na nehmotné světy a menší vnímavost, dokonce až plná ignorace a lhostejnost k hmotnému světu bude samovolně přicházet, až se bude měnit vaše nastavení mysli před smrtí. To přijde ale samo. Na tom fakt nemusíte začínat makat od té doby, co se vám něco nepovede a vy začnete utíkat před činy, odpovědností a důsledky.

Hm, to už ale není až taková krásná pohádka, neboť vyžaduje činy a realizaci. Nepříjemná záležitost, že? A nedobře se to poslouchá i čte. Mnohem příjemnější jsou pohádkové příkrasy plné božské lásky, kterou si samozřejmě každý představuje podle sebe. Jenže ono ta láska je lidská. Sorry. A tady musím ještě dodat, že často melete o všeobjímající lásce a zároveň voláte po trestu. To se trochu ale míjí, ne?

Dokud máte emoce a osobní prožitek, vždy představy budou dle vaší touhy. Emoce jsou přirozenou součástí nejen člověka, ale také zvířat a k překvapení mnoha lidí i rostlin. Emoce do života patří, i když jej často komplikují. Proto je ale potřeba se s nimi naučit zacházet. Nenechat je jako neřízenou střelu absolutně bez kontroly prolétat bůh ví kudy a páchající bůh ví co. Neříkám neprožít emoce. Takovou hovadinu bych nikdy nevypustila z úst. Ale říkám co nejvíce vědomých emocí. A také přidejte aspoň špetku reality. Ono to bez ní prostě v životě moc neklape.


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *