Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Bojíte se v noci spát? Ozývají se, když vše ztichne, různé zvuky po vašem bytě a vy se bojíte?
Také mám tuto zkušenost, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Je to sice už hodně dávno, ale dodnes si pamatuji, jak jsem se bála zhasnout, protože překonání pár metrů ve tmě, od vypínače do postele, pro mě bylo přímo hororovým scénářem. Bála jsem usnout. V noci mě budily rány, jako by někdo tloukl holí do skříně. Šoupavé kroky se nesly tichem noci a já, celá vyděšená, si přetahovala peřinu přes hlavu. Co bylo ještě děsivějším, že s mým rostoucím strachem se vše zhoršovalo. Jako by se to strašidlo snad radovalo a dělalo mu potěšení, že cosi malého a vyděšeného se schovává pod dekou.

Po dvou měsících jsem si uvědomila, že se začínám bát i přes den. Dopředu se děsím stmívání a nocí. Jenže takto se nedá spát, ani žít. Řekla jsem sama sobě, že takto to dál nejde a musím s tím něco udělat. Ale co? Bylo mi nějakých 20 let a v tomto věku se bát tmy, jsem považovala za ostudu a degradaci sama sebe. Ne, musím to vyřešit! Ale jak? Přemýšlela jsem o tom, co je pro mě reálné. Co kněz a vysvěcení mého pokoje na ubytovně? Představa, že přijdu za farářem a budu mu popisovat, jak na ubytovně straší, byla pro mě nepředstavitelnou. Ne, musí to jít i jinak. A potom mě napadlo, že se s „TÍM“ zkusím nějak domluvit. „Ahoj, strašidlo, nechceš toho nechat? ….prosíííím…“ No, také poměrně úsměvná představa. Ale díky tomu, jak jsem nad tím vším přemýšlela, se mi v hlavě zrodil nápad. Zkusím to usměrnit!

Blížil se večer, a můj strach opět narůstal. „Ne, musíš to zvládnout! Musíš to překonat!“ říkala jsem sama sobě nahlas a všimla jsem si, že vnímání mého vlastního hlasu mi pomáhá. Už jsem měla jasno, použiji svůj hlas. Přišel čas jít spát a už to tu bylo zase. Jakmile jsem zhasla, prakticky ihned se ozvalo: Rup! Bum! což bylo, jako vždy, střídáno šoupavými kroky. Povzbuzovala jsem samu sebe k výkonu, asi jako fanoušek na fotbale slovy „Do toho! Do toho!“ Osmělila jsem se rázně říct: „A dost! Přestaň!“ Odpovědí byla rána. Znovu jsem to okřikla. Další rána. Strach se mi začínal měnit ve vztek. Ono mě to vůbec neposlouchá a je to v mém pokoji! A dost! Vyhecována svými pocity jsem tomu strašidlu začala nadávat: “Co si o sobě myslíš? Kdo je na to zvědavý? Já chci spát a ty mě nech! Nic ti nedělám, tak totéž chci od tebe. A už dost!“ Ozvala se slabší rána. Na to se opět na strašidlo snesla hromada mých výčitek, že takto bychom tedy spolu tedy nevycházeli. A najednou, bylo ticho.
Druhý večer rány již nebyly tak silné a agresivní, a já znuděným hlasem zchladila strašidlo: „Hele, už zase? Nepruď, na toto nejsem zvědavá. A že tě to vůbec ještě baví….“ Po pár dnech v nábytku již nic nepraskalo, kroky se nenesly pokojem a já se přestala bát. A strašidlo? Na to nemám odpověď, nevím….jen přestalo strašení v mém pokoji. Jak jsem se později dozvěděla, v tom domě straší. Rány a kroky tam prý slýchával prakticky každý, kdo na této ubytovně žil.

Mám ještě jeden podobný zážitek. To už jsem žila ve svém bytě a z kuchyně se začalo ozývat šramocení. Vzbudilo mě to. Kouknu na mobil a ono bylo dvě ráno. První, co mě napadlo: Pes zlobí! „Sindibáde, ticho! Ty ses zbláznil, jsou dvě ráno. Lehni si a spi!“ A bylo ticho. Ráno jsem se vzbudila a najednou mi to došlo: pes je na hlídání u kamarádky a já jsem doma sama. No, tak to asi v noci nebyl Sindíček….

Pokud se v noci bojíte, neváhejte použít svůj hlas. Jakmile uslyšíte známý zvuk svého hlasu, kterému postupně dodáte jistotu, posílí vás to. I toto je cesta ke klidným a nikým nerušeným nocím. Zároveň překonáte svůj strach a to je velice povzbuzující a příjemné.


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *