Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

„Já jsem snad prokletá! Jak to, že se mi nedaří a ostatním ano!?“
To, že se někomu v určité oblasti života nedaří ještě neznamená automaticky kletbu a kletba neznamená, že se nesmí dařit. Ovšem kletba si vždy vybere svoji daň. Pojďme si popovídat o tom, co se je kletba a jak vzniká.

Když je někdo skutečně vystaven působení kletby, zpravidla o ní ví a také ví, kdo kletbu vyřkl. Všimli jste si, že když je vyslovena kletba, vždy ji člověk, na kterého je mířena, slyší? Proč je tak důležité, aby dotyčný kletbu slyšel? Kletbu k sobě totiž musí člověk pustit. Když jsou použita slova s patřičným nábojem, silně zapůsobí na emoce proklínaného. Může se sice kletbě vysmívat, ale při jejím vyslovení mu „běhal mráz po zádech“, nebo pocítil zatuhnutí, strach, atd. Je známo, že čím více se něčemu někdo vysmívá, tím více vnitřních nejistot pociťuje a slova jsou jen snahou o odlehčení a popření přijaté skutečnosti. Můžete ale popřít něco, co jste již přijali? Kletba byla přijata v čase, kdy byla vyslovena, protože vyvolané emoce jsou vstupní branou pro kletbu. Ta je dále živena strachem a myšlenkami, které prokletý ve vzpomínkách kletbě věnuje a kletbu si tím nevědomky vesele posiluje. Nakonec dojde k její naplnění a dotyčný většinou umírá.
V tomto okamžiku vzniká otázka rodové kletby. Opět, o rodové kletbě se v rodině ví. Časem se možná informace o ní někde ztratí, ale kletba je již natolik posílena předky a jejich vírou, že prokletí spolehlivě funguje. Je jako černý mrak vznášející se nad celým rodem. Protože se v rodině dějí zvláštní a těžce vysvětlitelné jevy, stejně o kletbě její členové přemýšlí. Tím opět dochází k jejímu posilování.

Stává se kletba časem žijící bytostí? Ve své podstatě ano. Síla myšlenky je veliká a kletba, posilovaná po generace energií rodinných příslušníků, se stává astrální žijící bytostí. Je schopna samostatné a nezávislé existence? Ne, tato astrální bytost je plně závislá na energii, která ji drží při životě. Kletba, která je posílena natolik že se z ní stala žijící astrální bytost, má velice silný pud sebezáchovy. Ví, že v momentě, kdy nebude živena energií žijících členů rodu zmizí…chcete – li, zemře. Proto bude dělat vše, aby myšlenky na ní zůstávaly živé.
Kletba nikdy nedopustí vymýcení celého rodu, tím by ztratila své živitele.

Nyní se podívejme na téma prokletých předmětů. Jsou známy předměty s temnou minulostí a nejčastěji se jedná o předměty neskutečné krásy a obrovské hodnoty. Nikdo je ale nechce. Ti, co je zakoupili a vlastnili, nedopadli dobře. Nejčastěji došlo k úmrtí, nebo sérii záhadných úrazů zakončených smrtí. Jedním z nejznámějších prokletých předmětů je diamant naděje. Tento obrovský a nádherný kámen byl dovezen do Evropy obchodníkem J. B. Tavernierem. Problém ale byl v tom, že diamant měl být okem hinduistické bohyně Síty a krádež z něho prý udělala prokletý drahokam. Tavernier byl po návratu do Evropy roztrhán psy a další majitelé po několik století pronásledovaly nehody. Kámen je proto od roku 1958 umístěn v Smithsonově institutu v USA. Jeho hodnota je neuvěřitelných 250 milionů dolarů, dokonce je možné ho zakoupit. Nikdo se do toho ale nežene.

                                                 foto :  zdroj Internet

Jak vznikla kletba? Byl to strach z bohyně? Proč měl být kámen věnován bohyni? Jak působil na lidi před jeho krádeží a následným převozem do Evropy? To se nikdy nedozvíme, ale energie, která je uložena do diamantu určitě není pro člověka pozitivní ani přínosnou. Kámen byl po staletí nabíjen na destrukci svých majitelů a tak bude i působit. Kdokoli tento kámen vlastnil, dobře znal jeho historii – minimálně tragický konec Taverniera. I kdyby v jeho smrti neměla prsty kletba, jeho smutný konec by jí dal vzniknout. Do toho si připočtěme fakt, že byl ukraden bohyni a víra spojená ze strachem udělá své dílo. Po čase již víry nebylo třeba, protože kámen byl silně nabit energií, která automaticky působí podle svého charakteru. Je možná očista šperku? Osobně bych se do ní nikdy nepouštěla. Stojíte totiž před silnou energií, kde neznáte její zdroj ani celou historii. Proto je dobré prokleté předměty nepokoušet a i přes jejich nádheru je nevlastnit.

Jsou nejen prokleté předměty, ale také prokletá místa. Jedná se o místa s podivnou až nepřátelskou energií, nebo dokonce s výskytem přízraků. Některá místa takto působí bez zjevné příčiny, to znamená bez zásahu člověka a temných událostí. Přesto je místo podivné a špatně se v jeho blízkosti žije. Jsou dokonce místa, kterým se lidé i zvířata vyhýbají, dokonce někde i květiny hynou bez zjevného důvodu. Kdo chce žít spokojeně a ve zdraví, nikdy si na takových místech dům nepostaví. Přesto se stalo a nemusíme chodit daleko.

Jako příklad si uveďme mýty opředený hrad Houska, který nechal Přemysl Otakar II. vystavět na troskách hradiště ze 6.století. Co je na hradu zajímavé z okultního hlediska a dodnes láká, je údajný vstup do Pekla, či jiného světa a času, který se nachází v areálu hradu. Říká se, že je zde průrva ve skále, ze které se již v době stavby hradu ozývaly tajemné zvuky a prý byly viděny děsivé přízraky. Známé je vyprávění o trestanci, kterému bylo přislíbena milost, když se nechá spustit do průrvy a poté vypoví vše, co tam viděl. S tím odsouzenec souhlasil a traduje se, že když zmizel ve tmě, začal najednou křičet hrůzou a ať ho okamžitě vytáhnou na svět a počal zoufale vzývat Boha. Podle pověsti se z tmavých vlasů odsouzence staly po tomto zážitku šedé a vyprávěl o zvláštním zápachu a srdceryvném sténání, které se ozývalo z hloubi země.

Kde se ale nalézá brána do pekla? To dnes nikdo přesně neví. Ale již při stavění hradu byli prý lidé svědky podivných zvuků a přízraků, které se objevovaly ve skalní průrvě. Přes den je hrad poklidný, ale přes noc se zde odvažují být jen dobrodruzi. Někteří přečkali noc pouze s nepříjemnými pocity, jiní potvrzují svými svými zážitky pravdivost pověsti. Ať je to pravda, či mýtus, jak se říká: „Na každém šprochu, pravdy trochu.“ V tomto případě ale strašení na hradě nepředcházeli žádné šílené události. Průrva ve skále zde již byla a působení podivných energií také. Nedá se tedy mluvit o prokletí, ale o místě s podivnou energií, která na lidi působí již zmíněným způsobem.

Naopak jsou místa, která působila v minulosti pozitivně, ale události jejich energii zcela pozměnily. Jsou domy, dokonce i celé vesnice, které byly bez zjevného důvodu lidmi opuštěny a již nikdy se do nich život nevrátil. Toto se dělo po celém světě. Jedná se o místa, ve kterých lidé spokojeně žili až do nějaké temné události. Po ní se začaly šířit pověsti a lidé z domů v strachu a hrůze prchali. Dovolím si otázku k zamyšlení: co přišlo dříve, pověst, nebo opouštění domovů?
V podstatě každý hrad, nebo starý dům má svého místního ducha, ale samotný duch a jeho výskyt není důvodem k opuštění hradu, domu, nebo zámku. Domovy lidé opouštěli pouze v případech, že se tam začaly dít tajemné nehody, případně přízraky lidi terorizovaly. Na tomto základě vyvstává otázka paměti zdí a míst. Do jaké míry je přízrak skutečným duchem a do jaké míry je to projekce zbytkové energie, tzv. otisku? Je duch skutečně úplným duchem zesnulého, nebo pouze jeho energetický otisk? Čím je takový přízrak živen? Je to energie ze žijících lidí, které přízrak děsí a uvolněnou energií skrze strach se drží při „životě“? Jedná se o působení zcela jiných energií, než výše zmíněných?
Tyto otázky ponechám nezodpovězené, ať si na ně každý odpoví podle své víry sám.


Pokud se ti líbil tento příspěvek - sdílej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *