Jak nahoře, tak dole. Hmotný a duchovní svět se vzájemně zrcadlí. Co se děje ve vaší mysli, to se bude vždycky odrážet ve vašem životě. Hledáte často něco, čemu ale sami uvnitř sebe nevěříte. A to přesto, že sami sebe o tom přesvědčujete. Vidíte totiž na vlastní oči a cítíte na vlastní kůži, že vaše iluze nefunguje. O to rychleji potom utíkáte. Ale neutečete.

Mnoho lidí se upíná na duchovní svět. Přeje si, aby určitým způsobem fungoval. Přeje si, aby se určitou formou projevoval v realitě. Čím více se ale někdo upíná pouze na duchovní svět, tím zoufalejší je snaha uniknout realitě. A nejen realitě. Ono je nutné si uvědomit, že snění je sice krásná věc, ale bez reálného naplňování vlastních potřeb nevede k ničemu jinému, než k dalším únikům. A ty úniky jsou před sebou a vlastním životem. Před vlastní odpovědností a činy. Lidé se tak odevzdávají do moci, o které mají iluzivní představu. Ruku v ruce se s tím nabízí krásná výmluva, proč to, či ono neřešit. Prý osud! Osud, vážení, jsou impulsy, které dostáváte. Jak na ně budete reagovat a jak se k tomu sami postavíte, to už je vaše odpovědnost. Ráda bych podotkla, že ne všechny impulsy jsou osudem dané. Mnoho z nich je důsledkem vašich předchozích činů. A to ke zklamání mnoha lidí činů z tohoto aktuálního života. To už se samozřejmě dost blbě poslouchá a nemálo čtenářů zde se čtením článku končí. Pro ty, kdo vydrželi, článek pokračuje.

Lidé ale tohle nechtějí slyšet a chtějí být v „rukách osudu.“ No jo, jenže ty ruce osudu jsou až nepříjemně hmotné v podobě druhých lidí a situací, do kterých se svým vlastním přístupem zamotají. Takové uvažování a přenechání svého života druhým pod maskou osudu je ve svých důsledcích útěk před možností být spokojený. Nikdy jsem neviděla člověka, který takhle utíká a je skutečně šťastný. Někteří lidé si vytvářejí falešnou iluzi jakéhosi zparchantělého štěstí, které sice děsně dávají na odiv, nicméně uvnitř to bývají zoufalí a nešťastní lidé. A co je ještě horší: povětšinou to agresivně vnucují druhým. Neznají jakýkoli respekt a toleranci pro svobodu rozhodnutí a smýšlení druhého člověka. Kdo nežije podle jejich přesvědčeních, ten slouží Peklu. Trochu ukvapené soudy od zaslepeného dogmatika. Sami hlasitě volají po svobodě, kterou ale v žádném případě nechtějí ani pro sebe, ani pro druhé.

Mám zkušenost, že čím méně lidé propojují duchovní aspekty s reálnými prožitky, tím více jsou idealističtí i ohledně duchovních zákonů. Už jen tím, že vidí jen anděly, ale odmítají přijmout temnou stranu. Už to je nepřijetí zákonů duchovního, ale i hmotného světa. A samozřejmě v první řadě se jedná o odmítání sama sebe. Ať se vám to líbí nebo ne, duchovní svět má také duální podstatu. Tedy ten duchovní svět, který jste schopni celkem bez problémů vnímat. Jo, máme tu Jednotu. Ale kdo z vás v ní byl? Pochybuji, že se zde nachází těch několik málo lidí, kteří tam dokázali přenést své vědomí. Kdybyste tam totiž byli, mluvili byste zcela jinak. Ptáte se, zda jsem tam byla? Jo, dostala jsem se tam. A řeknu upřímně, že to nechci znovu zažít. Aspoň za svého života ne. Vy si představujete Jednotu, tedy principiálního Stvořitele jako laskavého dědečka. Při nejmenším jako ztělesnění lásky a kladů. Asi vás zklamu. Z koho vzešel vámi nenáviděný  Ďábel? Kdo ho stvořil? Bůh, že? Je to Jednota, ze které vzešly veškeré principy.

Jistě, egregor, kterého si lidé modlitbami stvořili může být takový dědeček. Tedy vy v to doufáte. Ale ani ten takový není. Ani egregor není jen laskavý dědeček, i když tuto tvář umí nastavit. „Jak to?“ ptáte se. Protože egregor je otisk stvořený lidmi a jejich emocemi. Je tedy stejně duální jako náš svět. Pardon, pokud jsem někoho popudila. Nicméně nechci se tu zaobírat pohádkami. Nezapomeňte, že Bůh je i v Bibli stejně tak laskavý jako trestající.

A ta Jednota? Tak tam byste naše emoce mohli hledat lupou, ale nepocítíte je. Jste nad nimi. Jenže jste stejně tak nad vztekem jako nad láskou. Víte všechno a zároveň nic. Jste vše a nic v jednom. Necítíte žádné potřeby a nic vás nezajímá. Tohle jste si asi nepředstavovali, že? Je vám lhostejný život i smrt. K nikomu a ničemu nic necítíte. Prostě jen jste a zároveň nejste. Jste všechno i všichni a zároveň nic a nikdo. Jste zároveň mrtví i živí. A věřte mi, že o takový zážitek stojí jen šílenec.

Takže lidi, duchovno je fajn. Jistě. Ale vy žijete život. Hmotný život, jehož cílem je propojit hmotu s duchem. Máte umět tvořit skrze hmotu. Orientace na nehmotné světy a menší vnímavost, dokonce až plná ignorace a lhostejnost k hmotnému světu bude samovolně přicházet, až se bude měnit vaše nastavení mysli před smrtí. To přijde ale samo. Na tom fakt nemusíte začínat makat od té doby, co se vám něco nepovede a vy začnete utíkat před činy, odpovědností a důsledky.

Hm, to už ale není až taková krásná pohádka, neboť vyžaduje činy a realizaci. Nepříjemná záležitost, že? A nedobře se to poslouchá i čte. Mnohem příjemnější jsou pohádkové příkrasy plné božské lásky, kterou si samozřejmě každý představuje podle sebe. Jenže ono ta láska je lidská. Sorry. A tady musím ještě dodat, že často melete o všeobjímající lásce a zároveň voláte po trestu. To se trochu ale míjí, ne?

Dokud máte emoce a osobní prožitek, vždy představy budou dle vaší touhy. Emoce jsou přirozenou součástí nejen člověka, ale také zvířat a k překvapení mnoha lidí i rostlin. Emoce do života patří, i když jej často komplikují. Proto je ale potřeba se s nimi naučit zacházet. Nenechat je jako neřízenou střelu absolutně bez kontroly prolétat bůh ví kudy a páchající bůh ví co. Neříkám neprožít emoce. Takovou hovadinu bych nikdy nevypustila z úst. Ale říkám co nejvíce vědomých emocí. A také přidejte aspoň špetku reality. Ono to bez ní prostě v životě moc neklape.

Myšlenka tvoří rozhodnutí.
Rozhodnutí tvoří čin.
Čin tvoří akci.
Akce tvoří reakci.
A to vše utváří váš život.

Když si tohle uvědomíte a naučíte se s tím pracovat, budete mít vše, co budete chtít. Jenže je v tom malý háček. Myšlenka vzniká na základě toho, co nejsilněji prožíváte. To, čím se nejvíce zaobíráte je stvořitelem veškerých vašich dalších postupů. Lidé si myslí, že když si něco budou slovy neustále opakovat, přijde to samo. Že se na to nějak naladí. Jenže to není až tak úplná pravda.

V každém normálním člověku bydlí emoce. A potíž procesu tvoření je právě v emocích. Proč? Protože emoce, která je nejsilnější tvoří realitu. A nejsilnější emoce bývá většinou skrytá. Bez práce na sobě ji ani neurčíte. Žijete s ní totiž dlouho a jste na ni zvyklí. Není to povrchová neustále se měnící emoční složka vaší osobnosti. To je na povrchu, ne v hloubi vaší duše. Uvnitř vás sídlí stálá emoce. Tak stálá, až z toho mrazí. Tak stálá a jistá, že jí nevěnujete sebemenší pozornost. A právě ta vás řídí a ovlivňuje vaše smýšlení a jednání. Z tohoto důvodu si třeba můžete tisíckrát přát milujícího partnera, ale když bude ve vás silnější pocit, že vás zradí, stane se tak. Podvědomě si přivoláte člověka, který vám to nejsilnější “přání” naplní. Možná budete mít štěstí a potkáte někoho použitelného. Jenže díky té hluboké emoci se buď budete chovat tak, že použitelný partner raději uteče, nebo řeknete, že mezi vámi nepřeskočila jiskra a půjdete pryč. Co je na tom děsivé, že si své chování a jeho důvody ani neuvědomíte. Nebudete vědět, co děláte špatně. Nebudete vědět, co vás na partnerovi nebere a co vám vadí. Proč vlastně nepocítíte takovou touhu a vášeň? Nebude tam totiž prvek nejistoty, který probudí vyšší produkci adrenalinu. To vám dá jen člověk, o kterého usilujete vy, ale on vás ve skutečnosti nechce a hraje si s vámi jako kočka s myší.  Vztah tedy logicky skončí a to vám samozřejmě potvrdí vaše vnitřní obavy, aneb: “Já to tušila!”  V naději, ve kterou jste doufali byl už na jejím počátku stín. Stín nedůvěry, který ničí vše, co by mohlo vnést do vašeho života slunce a jistoty.

Mnoho lidí neví, co uvnitř nich je. Neví, co jim vládne, resp. čím vládnou oni. Neznají se tak, jak je potřeba právě k tomu, aby vědomě směrovali svůj život. Vlastně to už jsem skočila příliš daleko…svůj život? Vždyť nesměrují ani na okamžik sami sebe! Emoce jimi zmítají na všechny strany. Jedou jen podle svých nálad, které jen dokonale zakrývají skutečné jádro problému. Skutečnou hlubokou emoci. A všichni víme, jak rychle se povrchní nálady mění na základě různých podnětů. Jsou tedy nestabilní. Kdo se nevyzná sám v sobě, nikdy nebude schopen sledovat svoji prioritu. Mimochodem až příliš často se setkávám s tím, že lidé sice říkají, že jejich priorita je taková a taková, ale realita je jiná. Myslím, že pro přehlednost je čas na příklad.

Jiřímu skončilo podnikání. Veliká škoda, ale bohužel podnikání postupně upadalo, až nakonec padlo úplně. Zkrachoval. Přemýšlel, jak by se znovu zvedl. Ale nedařilo se. Proto jsme měli konzultaci. Na ní mi Jiří říkal, co všechno zkoušel. Mimo jiné z něho vypadlo, že se mu jeho “kamarádi” smějí. Kamarády jsem dala do uvozovek úmyslně, není to překlep. Proč? Řekněte: když bude někdo váš kamarád, budete se mu smát jen proto, že už není majitelem firmy? Asi ne, že? A určitě ho místo posměšků podpoříte, jak nejvíce budete moci.
Ale zpět k Jiřímu. Jiřímu se bohužel nedaří. Nejde mu práce od ruky. Snaží se získat nějaké výdělečné místo, to ale nepřichází. Vše se hroutí. A v palbě mých otázek Jiří najednou říká: “Ale já jsem nikdy nebyl zaměstnanec. Já vždycky podnikal…”  A máme tu jádro pudla! Jiřímu nejde prioritně o výdělky, ale o to, aby byl podnikatelem. Jo, podnikatelem být může, jenže je neziskovým. Bohužel není jeho prioritou výdělek peněz. Pravdou je, že nevýdělečnost mu sice vadí, ale až tak silně ho nepálí. Má rezervy z dob, kdy se dařilo. Jenže ty jednou dojdou a finance ho skutečně pálit začnou. Ne proto, že nevydělává podle svých představ, ale proto, že zkrátka začne být ve skutečném nedostatku. Pokud své priority nepřehodí, dojde to příliš daleko. A to by byla škoda.

Dokud bude jeho hlavní priorita být na vlastní noze a ne zisk a příjem, síla vysílané emoce vše zařídí. Ano, bude podnikatel. Ale dle mého názoru by podnikání mělo být zdrojem příjmu. Neměl by stačit jen pocit, že podnikám. Na činnost, kde je mi prioritně fuk, že nevydělávám, mám koníčky.  A to přesně brání Jiřímu v nalezení normální práce. V podstatě se stydí za to, že se něco nepodařilo a ještě více by se styděl za pozici řadového zaměstnance. Svoji roli hraje i strach. Strach z role podřízeného. Proto se podvědomě nechce pustit starého. Možnosti jsou, ale on je nevidí. Ano, nejsou podle jeho představ, proto je ani ve skrytu duše nechce vidět.

Nejsilnější emoci se podřizuje realita. Někdo je možná v šoku, někdo se směje. Někdo si říká: “A sakra!” Uvědomte si, že co vysíláte, to také přitahujete. Neznamená to, že když se na všechny usmíváte a jste milí, bude se vám to automaticky vracet. Mnohokráte jsou takoví lidé spíše zneužíváni. Proč? Protože v jejich nitru je to tak nastaveno díky vnímání sama sebe vůči společnosti. Nevnímají sami sebe jako ty, které mají ostatní lidi rádi. V podstatě nevěří ani tomu, že je skutečně někdo rád má a proto ani oni sami nemají rádi lidi. Často jimi i pohrdají, což se jim samozřejmě vrací. Veškerou lásku podvědomě odmítají. Potom už jsme opět u chování, které zapřičiní potvrzení jejich obav, strachů, nelásky a neúcty sám k sobě…ale v podstatě nelásky a neúcty i ke druhým.
A už slyším: “Co jsem komu udělala, že jsou na mě tak zlí?”
Co a komu?
Hodně a sama sobě!

Můžete si dokola opakovat afirmace, ale bez vnitřního souladu s opakovanou větou budete ubíjet sami sebe. Afirmace ve svém důsledku přinese více škod než užitku. A zbytečně. Afirmace může být výborný pomocník. Jenže na ni musíte být uvnitř naladěni. Ona sama vás nepřeladí. Naopak! Pokud nejste v souladu s tím, co si stále opakujete a neznáte důvody a podstatu proč se vám to a to nedaří, budete se bezduchým opakováním afirmace jen zatvrzovat do přesného opaku toho, co vědomě chcete. Budete se utvrzovat v něčem, co byste měli naopak pustit. Následkem toho všeho sílí pocity sebelítosti, vzteku na sebe i okolí, pocitů ublíženosti, ale i závist vůči druhým atd. A hop! Budete mít nechtěnou silnou emoci, kterou budete intenzivně vysílat. A to budete i dostávat.

Když občas dávám otázku, jakou schopnost byste chtěli mít, často říkáte, že byste rádi telepatii. Přiznám se, že osobně jsem třeba ráda, že můj pes neumí mluvit. Myslím, že bych se někdy divila 😁 A vy chcete být telepati! Článek věnuji tomu, co být telepatem vlastně obnáší a co takový telepat může prožívat.
Většina lidí si představuje telepatii tak, že slyší ve slovech myšlenky lidí. A nejen to! Máte za to, že přesně víte, komu daná myšlenka patří. Tak zde se musím hodně pousmát nad pohádkovou představou. Ono totiž v praxi můžete krásně zachytit mnoho myšlenek, jen neurčíte koho jsou. Často je i přisuzujete sami sobě. Pořád si jste jistí, že nejste telepati?
Ok, jdeme dál. Máme zde emoce. Máme zde psychické rozpoložení lidí. A teď si představte, že jejich nálady a psychický stav hezky vnímáte sami v sobě. Prožíváte to s plnou palbou a samozřejmě to na vás působí. A opět je zde problém: odlišíte to od svého? Těžce! Víte, že pracuji s lidmi a řeším s nimi co si umíte, ale i neumíte představit. Ohledně telepatie a přenosu emocí musím říci, že nikdo, kdo sám se sebou cíleně a ideálně pod vedením po léta nepracuje, to neodliší. A když s tím pracovat umíte, musíte být opatrní při odlišování svého od cizího. Nezřídka své prohlásíte za cizí a cizí za své. Zajímavé, že?
Monika měla problémy. Někdy se cítila dobře, jindy ji zaplavovaly různé nepochopitelné a bezdůvodné emoce. Nezřídka trpěla ztrátami energie, kterou prostě věnovala někomu, jehož stav zachytila a přijala za svůj. Byla kvůli tomu nestálá a dá se říci, že se i bála. Měla dokonce podezření, že trpí psychickou nemocí. Vše, co se v ní odehrávalo samozřejmě ovlivňovalo její chování. Monika je velice senzitivní člověk, který je telepatem. Teď ji čeká práce na tom, aby odlišovala své od cizího a samozřejmě se bude učit pracovat sama se sebou.
Telepatie bez umění odlišení sama sebe od druhých; jejich emocí, prožitků a myšlenek na tu psychiatrii skutečně vede. Normálně vám přeskočí kvůli zmatenosti a chaosu sama v sobě. Mísí se ve vás vaše i cizí myšlenky, pocity, ale i strachy, prožitky, radosti, starosti atd. A takový koktejl má logicky absolutní vliv na vaše vnímání, nálady, psychický stav a samozřejmě chování. To má zase za následek reakce vašeho okolí na vás. Asi si už dovedete představit, co to obnáší.
Ještě pořád toužíte po schopnosti telepatie? A nemáte ji náhodou, aniž si ji uvědomujete?
“Dokud neměl peníze, byl jiný. Já to nechápu, taková změna! To peníze ho zkazily, byl to hodný kluk!”
” Dokud nedostal vedoucí funkci, byl jiný….lepší…”
 
Tak! Stop!
Peníze charakter nekazí. Peníze dávají svobodu. Najednou víte, že určité věci, které nebyly dříve reálné, teď už jsou možné. Začnete si uvědomovat, že můžete opravdu hodně. Všimnete si, že na vás lidé začínají pohlížet jinak. Pokud máte v sobě jasno, nemáte mindráky, nemáte v sobě nějakou hořkost a touhu po pomstě, případně touhu po tom někomu tzv. “ukázat”, nezměníte se. Stanete se jen uvolněnějšími a zůstanete zcela normální. To zní dobře, že? Znám osobně dost lidí, o kterých se dá říci, že jsou opravdu bohatí. A světe div se! Jsou úplně normální. Potom znám pár dalších, co se chovají hůře než dobytek. Prostě si to dávají.
 
Ono i mezi lidmi chudších vrstev jsou rozdíly v chování, že? Není výsadou jen těch bohatých a vlivných zcela odporné chování. Jde to napříč celou společností.
Možná u těch bohatších podvědomě očekáváte vyšší úroveň? Proto si  těch, kdo ji nemá, více všímáte.
Možná se o skandálech hodně píše v médiích. Co je z toho ale pravda? To už nikdo neřeší…
Možná za to mohou i pohádky, kdy: “Byli dva bratři. Bratr boháč a chuďas…”  Jako děti mnozí fandí chudákovi a nevidí, že ten chudák chodí žebrat a nepracuje. Nevidíte jako děti mnoho faktorů. V podvědomí však zůstává princip, že ten bohatý nechce dát chudákovi. Co tomu ale předcházelo? Jak to, že jeden je chudý, a to až tak, že nic nemá a druhý má vše? To nevíme.
Máte potom svět králů, princezen a princů. Nezřídka se na trůn dostane na konci pohádky neurozený a nevzdělaný zachránce princezny. Buď si doplní vzdělání a osvojí si umění určitých mravů, nebo manželství nevydrží. O vedení království raději pomlčet. Bude se muset naučit pohybovat v nové společnosti. Nebude moci zůstat ve všem takovým, jakým byl. Bude dobrým nebo se z něho stane darebák a zloduch? To je ve hvězdách. Pohádky o tom totiž zarytě mlčí. 
Na fajn lidi a na hajzly narazíte kdekoli. V jakékoli společnosti a v jakémkoli státu. Jen to, do čeho tolik nevidíte se vám zdá být lepším nebo naopak horším, než ve skutečnosti je.
 
Potom zde máme lidi, kteří se dostali výše na karierním řebříčku. Prý se změnili. Jasně, že si někdo začne funkci dávat a jak se říká: “Nové koště dobře mete!” Někdy toho vymete více, než by bylo dobré. To jsou lidé, kteří si jsou nejistí. Nevěří sobě, nevěří své funkci a v podstatě se stále něčeho bojí. Někteří se mohou mstít a vyřizovat si své staré účty. Někteří se snaží natolik zalíbit a osvědčit, že jsou papežštější, než sám papež. Toto vše je problém a rozhodně to nemívá pozitivní následky. Pro nikoho.
 
Máme ale lidi, kteří si moc nad druhými neužívají a není pro ně vrcholem jejich existence. To jsou šéfové a lídři, kteří se snaží zajistit dobré fungování firmy a jejího systému. Tvoří pro zaměstnance co nejpříznivější podmínky. Nemívají v práci příliš osobní vazby a jde jim především o funkčnost projektů, o zdárný vývoj firmy, prosperitu, kvalitu atd. Myslíte si, že je všichni budou milovat? Jste na omylu. Ono se totiž ve vedoucí funkci musí dělat i kroky, které nejsou vždy příjemné. Jakožto šéf totiž nemůže být s každým kamarád a vše tolerovat. S takovým člověkem nebudete mít jediný problém, a sice pokud budete dobří ve své práci. Při každé příležitosti to také pocítíte na výplatní pásce, nebo budete chváleni a bude s vámi jednáno vstřícně. Kdo ale neodpovídá požadavkům a výsledky jeho činnosti nejsou uspokojivé, ten pocítí tu nepříjemnou stránku jeho osobnosti.
 
Skutečný lídr vs zamindrákovaný chudák, co dostal funkci
Co je důležitý rozdíl mezi těmi, kdo jsou skuteční lídři a těmi, kdo mají hromadu mindráků a strachů? Skutečný lídr není mstivý a netahá do práce osobní vazby a vztahy. Hodnotí pouze práci. To, že se s někým vesele baví na večírku, je družný a přátelský neznamená protekci. Skutečný lídr totiž odlišuje zábavu od práce. Pokud jste vy sami ve funkci lídra, uvědomte si, že nejde o soutěž popularity, ani o soutěž o nejnepříjemnějšího tvora na Zemi, či největšího drsňáka Vesmíru. Pro bližší info: největším drsňákem je Chuck Norris.
Buďte sví a myslete hlavně na cíle. Zaměřte se na to, aby lidé, kteří svoji práci odvádí kvalitně to také skutečně pocítili. Motivujte svoje zaměstnance, znejte jejich potřeby. Znejte jejich povahu, ať víte, jak s nimi úspěšně jednat. Co platí na jednoho, nemusí účinkovat na druhého. Co jeden pochopí podané určitým způsobem, druhý nemusí nepobrat. Totéž platí i v jednáních s partnery, sponzory atd. Myslete na to a nevnímejte každého tak, jak vnímáte sami sebe. Lidé nejsou stejní…
 

Umíte si představit, že byste si měli za každou minutu strávenou s určitým člověkem platit? Asi teď nevěřícně kroutíte nad mojí větou. Říkáte si: “No to snad nemyslí vážně!! Asi se úplně zbláznila? Jak platit?” Ale představte si to. Přeci jen povolte této myšlence a promítněte si lidi, se kterými trávíte čas. Kolik z nich by vám stálo za to, kdyby se čas platil? Hmm? Šílená myšlenka? Ani ne.

Za každou minutu, kterou s někým trávíte totiž platíte. Ano. Přesně tak. Teď odečtěme terapie a různé služby, které jsou zpoplatněny, protože ti lidé prodávají svůj čas a energii lidem, které vlastně neznají. Podívejte se na čas, který trávíte s kýmkoli. Ano, i zde platíte. Ale ne penězi. I když v některých případech možná i ano, když se zamyslíte. Peníze teď ale stranou! Platíte svojí energií, svým časem. A váš čas a vaše energie je váš život. Takže zjednodušeně řečeno každému, s kým trávíte svůj čas dáváte část sama sebe a svého života.

Umíte si představit, že za každou činnost, kterou děláte byste platili? Ano, i zde platíte. Platíte svým časem a energií. A prožitý čas + vydaná energie je váš život.
Stojí vám vše, co děláte za váš život?
Stojí vám za to všichni, s kým dobrovolně trávíte čas?

V dnešní době si lidé stěžují na nedostatek času. Ale kolik času promrhají ve společnosti lidí, se kterými v být nechtějí (a nemyslím tím čas strávený v práci) a kolik času a tím i svého života obětují něčemu, co jim nic nedává? Jen bere… Kolik času věnují destrukčním a prázdným myšlenkám, které jim neprospívají?
Kde ztrácíte čas vy?
Kde vám mizí kus života, který vám potom chybí tam, kde byste jej ocenili?

Jakkoli strávený čas má velikou hodnotu a říká se jí život. Za vše, čemu věnujete svůj čas platíte vyměřeným časem vašeho života. Nikdo není nesmrtelný a říkat si: ” Ale co, bude příští život!” je stejně nesmyslné, jako si uříznout obě nohy s tím, že v příštím životě přeci dorostou. Zkuste se někdy zamyslet, zda zrovna teď, s těmito lidmi a touto činností chcete platit svým životem?
Stojí vám to za tu cenu?