Jak často slýchávám: “Spokojenost přijde, až budu mít vztah!”
Myslíte si, že to tak je?
Když jste sami, chcete vztah. Jenže když neumíte být spokojeni, když nejste ve vztahu, spokojenost se vztahem sama nepřijde.
Váš argument zní: “Proč? Vždyť přeci chci vztah a ten druhý mě udělá spokojenou a šťastnou!”
 
Moje odpověď vás asi nepotěší
Nikdo vás neudělá spokojeným člověkem, když žijete v nespokojenosti a neumíte si najít to hezké. I když jste sami, je mnoho hezkého a progresivního, do čeho můžete investovat svoji energii a realizovat se. Nenapadlo vás třeba i to, že když jste sami, máte se naučit žít sami se sebou? Třeba jen proto, aby váš budoucí vztah byl opravdu hezkým pro vás i partnera? Mysleli jste na to, že partner nemusí být takový, o jakém sníte? Že bude mít i mouchy, které vám na něm budou vadit? A to si pište, že to tak bude. I vy je máte, jako každý člověk.

Po celý život bude něco, co vám bude chybět a budete se o to snažit. Teď to je vztah. A až v něm budete, bude to něco jiného. Dokud nebudete umět ocenit to, co máte, spokojenost zkrátka nepřijde. Dalším faktem je známý zákon přitažlivosti: “Co vyzařuji, to přitahuji.” Žijete v nespokojenosti a upínáte se na něco, co není? Budete přitahovat totéž a dokud nezměníte své nastavení smýšlení, nezmění se to. Vy se upínáte na vztah, který je pro vás něco jako spása. Jenže hledáte vztah ze zoufalství, ne proto, abyste byli šťastni. A to bude znát i v samotném vztahu. A ještě jedna věc k zamyšlení: když hledáte spásu svého štěstí ve vztahu s druhým člověkem, budete se bát. Nebudete si jisti jím a ani sebou. Vztah pro vás bude Peklem, protože se budete neustále bát rozchodu. A věřte, že vztah a chování vašeho protějšku k vám toto ovlivní. 

 
Co ve skutečnosti skrze vztah hledáte?
Hledáte někoho, kdo vám dá něco, co sami sobě nedáváte. Jste sami v sobě nejistí a nevěříte si. Možná se ani nemáte rádi. Když si ale nevěříte vy, jak můžete věřit druhému? Když se nemáte rádi, jak vás má mít rád někdo jiný? A když to tak bude, budete neustále o tom pochybovat. Vztah sama k sobě vždy bude odrážet vztah s druhými lidmi.

Neříkám netoužit a nechtít. Neříkám nesnažit se. Takovou blbost ode mě nikdy neuslyšíte. Ale i když máte cíl, musíte si být i v současnosti vědomi toho, co máte a co vám to poskytuje. Ne žít v iluzi, že se vám změní vnímání v momentu, kdy budete zadaní. Jo, na pár měsíců asi ano. Když budete v opojení a euforii, že to konečně přišlo a budete čekat na zázraky a životní změny, které jste sami neudělali. Budete čekat, že je za vás udělá právě vás partner. Jenže jsou záležitosti, které za vás nikdo udělat nemůže a už vůbec ne partner, kterému stejně ve skrytu duše nevěříte. V horším případě partner, který vás nemá rád a je s vámi pro určité výhody, které mu poskytujete. Budete stále nespokojený člověk, který se časem začne upínat k další věci, která ho udělá šťastným. A vztah? Ten mezitím vezme za své, i kdybyste vedle sebe měli toho nejideálnějšího partnera.

Vše souvisí se vším. To víme, ale…
Když za mnou přišel Pavel s problémy v práci, využili jsme i karty. A světe div se! Karty neukazovaly práci, ale jeho vztah s manželkou. Vztah byl hodně špatný. Pavel ale rázně oznámil: „Vztah mě nezajímá, já chci řešit pouze finance!“ Tak jsem Pavlovi řekla, že se finance bohužel v jeho případě odvíjí od nefungujícího vztahu.

Jak se to možné?
Vezměme to po pořádku. Pavlovi přestal fungovat vztah. Namísto, aby začal na vztahu s manželkou pracovat, začal vyhledávat milenky. To, co dříve dělil mezi práci, rodinu a relax, obětoval milenkám. Milenky mu sice dávaly pocity, které mu v práci a doma chyběly, ale bylo dočasné a rychle pomíjivé. Nebyl to tzv. pilíř jistoty. Dále tu byl fakt, že nechtěl, aby se cokoli provalilo. Takže zde nastoupil i strach. Strach z toho, co bude, když přijde domů. Žil v nejistotě, co kde praskne. Pavel si toho ani nevšiml, ale změnil se. Už to nebyl ten bystrý, pružný a rázně jednající člověk. Už to nebyl charismatický Pavel, jak ho dříve znali. Stal se roztěkaným a nesoustředěným. Buď se tedy Pavel odhodlá k řešení problémů doma, čímž se u něho srovná i práce, nebo to neskončí dobře.

Stejně tak, jak může zničit vztah kariéru, může nespokojenost v práci zničit vztah
Když budete chodit do práce, kde budete permanentně nespokojeni a nebudete situaci řešit, časem si začnete pracovní mindráky tahat domů. Budete se samozřejmě chovat jinak, než jste se chovali, a to vyvolá změny chování i u vašeho protějšku. Vy si začnete vylévat vztek doma, místo abyste řešili problém v jeho jádru. Stanete se morousem, kterému není nic dobré a je neustále podrážděný. Tím od sebe začnete odhánět druhé lidi. A ty nejbližší! Ty, kteří vás mají rádi, začnete trápit. Ano, mohou se vám snažit pomoci, ale vy už můžete být v takovém stavu, že pomoc nepřijmete. Dále je problém, že vaši blízcí začnou hledat vinu v sobě. Ne ve vaší práci a neřešeném problému u vás, ale sami v sobě. Proto se také říká a je to pravda: „Nikdy nebuď lékařem svým nejbližším!“ Podobnou větu jste slyšeli v Básnících. Vaši blízcí nakonec budou stát před rozhodnutím, jestli se nechají ničit dál, nebo mají odejít. A nevěřte, že toto láska unese a zachrání. Vztah můžete zachránit jen vy.

Zdraví
Vše souvisí se vším, proto zde zmíním ještě jednu důležitou stránku života a tou je zdraví. Když například budete příliš někomu podléhat a neudržíte si svůj osobní prostor a priority, změníte držení těla. Začnete se hrbit, čímž dáváte najevo podřazenost. Samozřejmě se časem nebudete hrbit jen před jedním člověkem, ale stane se to vaším postojem těla. Ničíte si záda a ta začnou bolet. Vy se ale hrbíte čím dál více a tím se bolest stupňuje. Tím, že okolí dáváte najevo svým držením těla, mimikou, gesty, slovy a celkovým dojmem najevo přílišnou submisivitu, budete terčem zneužívání možná i šikany. Mnoho lidí si myslí, že potom stačí léčit jen duši. Není to pravda! Budete muset začít něco dělat i s nápravou těla. Když pominete jedno, druhé vás vrátí tam, odkud jste vzešli. To znamená, že je třeba rovnat jak záda, tak duši. Jinak jedno bude ohýbat druhé.

Když si představíte souvislosti, je to jako copánek. Vše je propletené a vše spolu souvisí. Když se tedy neřeší jeden dlouhodobý problém, bude na sebe nabalovat další a další. A to z různých oblastí vašeho života.

Proč k těmto situacím dochází?
Může to být strach ze změn.
Může to být strach z činů a jejich následků.
Může zde hrát roli neochota ke změnám postojů a chování.
Může za tím stát i lenost.
Mohou zde být problémy se sebevědomím a zdravým sebehodnocením.
Příčina problému může být i každého jiná. Jádro, proč k tomu dochází často bývá zdánlivě nesouvisející s viditelným problémem. Jenže dokud ono pověstné „jádro pudla“ neodhalíte a nezačnete ho efektivně řešit, problémy se nezlepší. Naopak, bloky se budou prohlubovat.

Proč?
Je zde zákon přitažlivosti. Co vysíláte, to dostáváte. V základním principu je to o tom, jak přistupujete v hloubce sami k sobě. Nevěříte si? Jak potom můžete chtít, aby vám byla svěřena důvěra? Nemáte se rádi? Budete přitahovat lidi, kteří vás zneužijí. Je to o tom, čím se prioritně v hlavě zaobíráte a jak se uvnitř sebe cítíte. To se potom stává realitou. A můžete vysílat milion přání o zlepšení. K tomu nedojde do té chvíle, než začnete se změnami u sebe. Jak se říká: „Vše je v hlavě!“

V dnešní době se nám čím dál více rozmáhá takový problém, a sice úzkostné stavy. Důvody těchto stavů jsou různé a u každého je spouštěč trochu jiný. Charakteristická je bolest na prsou, svíravé pocity, stavy až panické hrůzy. Třes rukou, nohou, pocity paralýzy atd. A když se k tomu přidá fešný depresivní stav, kdy máte pocit, že jste nikdo, nemáte nic, jste neschopní, méněcenní, vše na vás padá; případně útočí a ohrožuje vás (ano, to už je paranoia), máte o zábavu postaráno. A toto vše umí jediný machr: vlastní strach. Mám poměrně dost klientů s tímto problémem a stále jich přibývá. Proto, ačkoli nejsem psychiatr ani psycholog, jsem se rozhodla napsat tento článek. Pokud vás napadá otázka, že toto je práce pro psychiatra a psychoterapeuta, tak máte pravdu. Také návštěvu odborníka klientům doporučuji i přes to, že jim sezení se mnou pomáhají.

První pomocí, když se objeví úzkostné stavy, je odvedení pozornosti. Zaměstnejte mozek logikou. Je nutné přepnout z emočního vnímání na logické. Počítejte si různé příklady z hlavy, ptejte se sami sebe na různé vědomostní otázky. Vzpomeňte si na své spolužáky a učitele ze základky i se jmény. Věnujte se manuální činnosti. Rozhodně se neoddávejte pasivní činnosti, kdy si můžete “medit” ve svých pocitech. Samozřejmě je třeba dále s problémem pracovat, aby se jeho projevy zredukovaly na únosnou mez. To ale bez vedení ne! Sami se do toho nepouštějte. Mohli byste spadnout přesně tam, kde být nechcete.

Úzkostné stavy nejsou ničím bezdůvodným. Jsou např. lidé, kteří na sebe vztahují přílišnou odpovědnost úplně za všechno. A to i za to, co nemohou ovlivnit. Mají podvědomé přesvědčení, že je to jejich povinnost. To je úplně mimo mísu! jak správně podotknete. Jenže vlastní pocity jsou jako pranýř. Úzkosti je přepadají jako zákeřný dravec, kdykoli jsou si vědomi, že události jdou mimo jejich osobní možnosti jakkoli je ovlivnit. Tím roste vlastní nejistota, která pramení z nemožnosti kontroly a řízení dění. Úměrně s nejistotou roste strach z toho, co bude. Po čase stačí minimální záležitost, kde nejste pánem situace a nemáte nad ní kontrolu a je to tu! Takže zde máte jádro problému ve vlastní nejistotě a nedůvěře sama v sebe. Kdo má totiž skutečnou sebedůvěru, nepotřebuje mít vždy vše a za každou cenu pod kontrolou. Umí konat i nechat události plynout.

Máme zde kategorii lidí, kteří jsou celkově bázlivější. Za vším vidí riziko. Kolotoč se utrhne, letadlo spadne, auto se vybourá, dítě spadne a zabije se. Nebo se možná nezabije, ale minimálně si něco zláme. Takový člověk se prostě bojí. A bojí se neustále. Obává se věcí, které se nestaly a většinou ani nikdy nestanou. Když je takový člověk rodičem, vidí za každou virozou dítěte vážnou nemoc, která bude mít následky. Bojí se dítě nechat cokoli udělat a jakkoli by se chtělo osamostatnit, je to problém. A samozřejmě si přiznejme, že toto na dítěti stopy zanechá. Když někam jede autem, je schopen na řidiče řvát, či neustále vydávat různé zvuky hrůzy. Za vším, i v té nejklidnější době vidí katastrofu. A příčina? Nikomu a ničemu nevěří. V myšlenkách je stále mimo realitu ve svém světě nehod, špatných konců a katastrof. Je ale dobré si uvědomit, že tito lidé jsou velice despotičtí ke svému okolí. Těžce si s nimi žije. Potřebují někoho, kdo je bude držet nohama na zemi a celkově usměrňovat. A hlavně se nesmí v jejich katastrofických scénářích podporovat.

Jsou také lidé, kteří extrémní strachy a úzkosti nepoznali do momentu, kdy je někdo ošklivě zneužil. Fakt, proč se nechali takto zneužívat je samozřejmě také otázka k řešení. Ale my nyní mluvíme o následku, a sice o přílišném strachu. Zde vzniknou úzkostné stavy následkem zneužití, posilování pocitů vlastní neschopnosti a samozřejmě je tu i strach z dalšího napadání a zneužívání. To trvá i v čase, kdy je vše minulostí. Pro dotyčného to však minulost není často ani po několika letech.

Paní Dana měla partnera, který ji nejen podváděl, ale pro jistotu ji jako bonus okradl. No, a protože partner pocházel z dost vypečené rodinky, tak v okamžiku, kdy vztah ukončila jí ještě společně s jeho matkou vyklidili byt. Ovšem i s věcmi, které si chtěla nechat. Potom na ní on i jeho rodina útočili s obviněními, jak byla na partnera zlá. Časem k tomu přibyly i výhrůžky. Kdykoli je vyzvala, ať jí vrátí její věci a peníze, vysmáli se jí. A důsledek? Úzkostné pocity, které vyústily v panické ataky. Dana nebyla pořádně schopna vyjít z bytu, bála se všeho a to i např. jízdy v tramvaji. Jakmile došlo k situaci, kdy se v dopravním prostředku ocitla, přepadla ji ataka a ona kolabovala strachy. S tím se opravdu špatně žije. Jestli se ptáte, jak je na tom Dana dnes, tak toto už nemá. Občas ji sice přepadne úzkost, ale jinak normálně funguje. Chodí do práce, má partnera, je velice schopná a šikovná.

Nemálo úzkostných stavů má na svědomí dnešní hon za dokonalostí. Máte před očima pohádkově bezchybné profily, kde nikdo nemá problém a nic neřeší. Všichni jsou happy a vše je tak jednoduché. A vy se následkem toho cítíte bídně. Máte pocity vlastního selhání a méněcennosti jen proto, že nestačíte naaranžovaným obrázkům a videím. Vy si opravdu myslíte, že všichni vše zvládají přesně tak, jak staví na odiv? Ale no tak… Jenže psychika je neúprosná. Začnete se pod tlakem srovnávání s dokonalými (i když nereálnými) životy cítit špatně. Víte, že byste chtěli mít, a hlavně měli mít jiné pocity. Proto pranýřujete sami sebe za to, že nejste vysmátí a bezstarostní. Bičujete sami sebe za to, že máte strach. Tím se vše jen zhoršuje. Chcete být jako ti dokonalí z obrázků. Neuvědomujete si, že když budete chtít, stejné obrázky sami o sobě můžete vytvořit. Jo, budete občas prožívat strach. Někdy vám bude fajn, jindy ne. Ale to přeci k životu patří. Stále se směje a je bezstarostný jen ten, kdo není mentálně zcela v pořádku a neuvědomuje si mnoho důležitých věcí. A hlavně si neuvědomuje vlastní odpovědnost. Tito lidé ale nežijí samostatným způsobem života, nejsou ho schopni. Někteří by byli sice schopni, ale nejsou ochotni, protože jim to tak vyhovuje. Potom žijí parazitickým způsobem života, kdy jim jsou všichni něčím povinni. Oni sami neřeší nic. Od toho mají přeci druhé!

Jsou také lidé, kteří do úzkostných stavů spadnou tím, že vědí, že by měli něco udělat a změnit, ale mají hromadu výmluv, proč nekonat. Potom se nejen trápí, ale hlavně se užírají. Zevnitř sami sebe likvidují. Nepomáhají antidepresiva a stav se zhoršuje. Jen pro výmluvy, které mají vždy po ruce, aby nic nemuseli řešit. Ano, původcem je strach. Jenže strach z jakékoli změny je normální. To, že nechcete řešit a konat je také normální. Člověk je ze své podstaty poměrně líný tvor, hlavně co se týká vystupování z komfortní zony. Zde je jediný lék: zjištění skutečných priorit, o kterých dotyčný nemá ani páru. Ano, ví povrchní touhy. Ale ty zrovna život neurčují. Směr života vedou priority hluboké a pro mnoho lidí neznámé.

Takže to, že máte strach a že vám není vždycky skvěle není znakem selhání. Je to znak toho, že jste normální. Nechtějte nemít strach, chtějte být statečnější.

Jako děti jste nechápali různé situace, do kterých jste se dostávali špatně ani riskantně. Neviděli jste nic zlého na tom, že si chcete hrát na kraji prudkého srázu.
„Vždyť se nic nemůže stát! Vím, co dělám! Vždyť se chci jen podívat…zkoumat.
A to se setkalo s nepochopením matky, otce, případně prarodičů. Oni nebezpečí viděli, vy nikoli. A takto bych mohla pokračovat v dalších situacích. Vnímali jste mnoho událostí a reakcí jako nepochopitelné omezování vašeho rozletu. Vždyť: „Přeci se nic nestalo!“ Nechápali jste, proč se maminka a tatínek zlobí, i když vám to už tisíckrát vysvětlili. Vždyť vy přeci víte! Víte dobře, co děláte a jak to máte dělat. Do háje! Ti rodiče to vůbec nechápou.
Říkali jste si: „Až budu dospělý, budu si dělat jen to, co chci! A nikdy nebudu jako moji rodiče!“ Byli jste přesvědčeni, že všechno víte a budete se stále stejnýma očima dívat na svět i v dospělém věku. A to i v rámci rodičovství. A když k tomu dnes přičtete, jak se s radostí a nadšením hlásá něco o tom, že miminko už vše ví, batole také a dospělí jsou vlastně všichni úplně blbí, nastává dilema.

Nechat dítě, ať si dělá, co chce? Ono je přeci tak moudré!
Neomezovat ho, abyste náhodou nenarušili jeho osobnost? Pro jistotu ho nedávat do školy, aby náhodou nedošlo k potlačení jeho svobodné vůle?
Jsou to ale trendy!

Dítě je především dítě. A dítě se musí naučit pohybovat ve společnosti. Musí se naučit mnoho věcí na to, aby bylo vůbec schopno samostatného života. V momentě, kdy dáte ruce pryč a necháte vše na intelektu svého batolete, jednak dost riskujete, že skočí ve své božské moudrosti a zkušenosti pod nejbližší auto, protože pud sebezáchovy u dětí dost chybí, nebo si šlechtíte domácího tyrana. Opravdu si myslíte, že dítě je dospělý? Neříkám dítěti bránit ve fantazii, v hrách a v rozvoji. Neříkám, že doma má být diktát, který nezná kompromis. Ale není ani možné, aby byl doma diktát ze strany mrněte. Když ho nenaučíte, že jsou pravidla, která se dodržují, co bude? Jak se bude dítě chovat?

Teď odečteme nejistoty, které vznikají už jen tím, že dítě neví, co může a co už ne. Představte si, že by všechna děcka vyrůstala tak, že jsou přeci moudrá a všechno vědí. Už na pískovišti se vám s láskou pomlátí lopatičkami, protože prostě chtějí něco, co má ten druhý. A matka ve strachu z toho, že potlačí osobnost, která se mimochodem teprve utváří, to nechá být. Nechá být i to, že dítě zkusí kopnout do psa. A věřte, že dítě zkusí cokoli, i když to doma nevidí. Zkusí si brát v obchodě vše, co se mu líbí. Zkusí různé nápady. A to vše maminky a tatínkové nechají být, aby děcko v jeho čisté duši nezkazili. No, a takto to budou dělat všichni rodiče.

Budou přistupovat poté ke škole:
„Honzíčku, ty teď nechceš matematiku? A co bys rád? Jo, ty si chceš jít hrát na písek? Tak jooo!“
„Janičko, tebe nezajímá dějepis? Tak se ho neuč! A co bys ráda? Chceš si jít skočit přes kozu? Tak jdi!“
„Samíku, tebe nebaví číst? Tak nečti a co bys rád? Prohlížet si obrázky? Tak ano.“
A takto po celou školní docházku. Vše jen podle přání děcek, kterým se zrovna nechce, nebo chce to, či ono. Vy si myslíte, že se jim začne chtít něco, co odmítají? Při prvních problémech se chtít zase rychle přestane. To jsou děti…je to normální. 

Děti, nemusíte nic! Nemusíte nic, když nechcete! Nemusíte se přizpůsobovat. Nemusíte se učit předměty, které vás neberou. A dítě roste a vyroste.
A nemusíš přeci chodit každý den do práce, když se ti nechce.
Nemusíš se starat o své dítě, když se ti teď nechce.
Nemusíš chodit do práce na 8 hodinu, když nerad vstáváš. Tak přijdeš v 11 hodin, a co? A nebo nepřijdeš vůbec?
A ty teď nechceš operovat? Tak neoperuj, pacient počká. No, možná zemře, ale když se ti nechce…

Přijde vám to přehnané? Není. Když se dítě nenaučí překonávat překážky a dodržovat určitá pravidla, bude to tak. Nikdo nic nemusí, nemá povinnosti. Nemá pravidla a vše se řídí jen tím, co se zrovna chce, nebo nechce. Je rozdíl mezi přístupem k dítěti s láskou a pevnými hranicemi a je rozdíl vždy nechat děcko rozhodovat o tom, co bude rodina dělat. Co se zrovna bude učit ve škole. A že jste zrovna vy nevyužili přírodopis? Co využíváte ve svém oboru? No vidíte! A třeba přírodovědec zase nepotřebuje to vaše. Škola má dát dítěti přičichnout k obecným znalostem, aby se potom mohlo rozhodnout, kam ho to táhne. Že zrovna vám připadá zbytečné znát Pythagorovu větu? To je sice hezké, ale zase někomu přijde zcela zbytečná angličtina. Je to pouze otázka toho, čemu vy sami se věnujete. Samozřejmě i mezi učiteli jsou rozdíly.  Ale že po dětech něco chce? Tak to by ale měl, od toho je to učitel. A vy po dítěti také něco máte chtít, jste jeho rodiče. Po vás se toho také poměrně dost chce. A že se do všeho nehrnete s nadšením, že?

Maminky, tatínkové! Neberte jako své selhání, když sáhnete po něčem, co jste si mysleli, že nepoužijete, protože jste to jako děcka prostě nemilovali. Ono, jak zjišťujete to svůj význam má. Nesaháte k tomu proto, že byste tak moc chtěli. Saháte k tomu, protože vidíte že to má svůj důvod. Rodičovství vede k většímu pochopení svých rodičů a jejich činů. Samozřejmě pokud vás vychovávali s láskou a záleželo jim na vás (vím, není to pravidlem, proto to zmiňuji). Zkrátka, není selháním to, že se neřídíte podle nějakých trendů. Není selháním ani to, že dáte hranice dítěti. Že ho vedete k odpovědnosti a k pochopení, že vše má své následky. Že ho nenecháte vždy dělat jen to, co samo chce. Že se neptáte miminka, nebo batolete, zda souhlasí s přebalením. Mnoho mrňat si libuje ve špinavé plínce a odmítá se nechat přebalit. A vysvětlování nezabírá…  Co se stane, když nebudete přebalovat, koupat atd. jen proto, že mimiš s tím nesouhlasí?

Není selhání dítě vést, dávat hranice a nutit dítě dělat i to, co se mu zrovna nechce. Není selhání udělat něco, co jste si mysleli, že dělat nebudete. Ono se to lehce plánuje, když jste ještě v pozici rodiče nebyli. Vaše dítě se nikdy nevztekalo a nikdy nedělalo ostudu. Když by se to náhodou stalo, ve své fantazii jste přesně věděli, že na dítě intelektuálně zapůsobíte a vše bude v pohodě. A realita? Nooo, je to jiné….
A že čtete články o moudrosti dítěte a hlouposti dospělého? Jo, je to teď trend.
Jenže:
Kdo přežije sám a je soběstačný?
Dítě nebo dospělý?
A řeči o tom, jak je společnost špatná? Zkažená? Jaká společnost? Každý má druh společnosti, ve které se aktivně pohybuje. Necítíte se tam dobře? Tak změňte okruh vybíraných lidí.

Lidé a lidská společnost se tisíciletími nemění. Jsou různé typy lidí. Kdo chcete, aby vaše dítě bylo? Chcete vychovat dospělého, odpovědného, spokojeného a soběstačného člověka? A vy si myslíte, že dospělý člověk nemusí ctít pravidla? A myslíte si, že zvířata a jejich mláďata nemusí ctít pravidla? A nemusí se učit? Když je mládě, ale i malé dítě opuštěno, bez pomoci zahyne. Potřebuje své rodiče a potřebuje se učit.

Jsou různé názory a pohledy na svět, na hodnoty a na životy lidí. Všímáte si, že jsou lidé, kteří si váží druhých lidí. Ocení jejich práci, ocení jejich snahu. Dokáží povzbudit a dokáží hodně pomoci. Co však tito lidé netolerují, je lenost a neochota se přičinit. Mnohým se potom zdají až necitliví, protože neslyší na výmluvy. Sami totiž vědí, že ani oni neměli nic zdarma a vědí, co je stálo úsilí a postupných investic dostat se tam, kde jsou. O to větší úctu vnímají ke všem, u koho vidí snahu, výdrž a tvrdou dřinu. Vědí velice dobře, že kdo chce být spokojený, může. Ovšem nic není zadarmo. A oni nejlépe ví, co všechno museli na své cestě ke vzestupu absolvovat. A také jak na sebe museli být často tvrdí. Většina lidí potom vidí jen špičku ledovce. Vidí jen ten úspěch a cestu vzhůru. Ovšem co je schované pod hladinou, to už nevnímají. A ani je to nezajímá. Nebo nechtějí vidět, aby si nemuseli náhodou připustit, že oni také mohou? Pro ně prostě ti lidé měli štěstí a víc nehodlají připustit.
 
Potom máte lidi, kteří říkají, jak si druhých váží. Klidně vám to budou opakovat stále dokola a přitom se neštítí jejich práci, vynaložený čas a energii jen tak brát. Považují za naprostou samozřejmost, že někdo jim zkrátka musí někdo něco dávat. Proč musí? Protože se podle nich má lépe. Ale co oni sami udělali pro to, aby se měli také tak? Co byli ochotni obětovat? Co byli ochotni změnit? Nic! Potom se v nich ozývá červíček, který jim našeptává: “Podívej, co vše tamti mají. Tak ti přeci musí dát. Musí se postarat. Oni musí…”
Opravdu? 
Pomoci ano. Lidé by si pomáhat měli. Ale pomáhat neznamená někoho táhnout za sebou, když se sám odmítá zvednout. Proč se nechávat dobrovolně vysávat a sloužit jako bezedná studna energie, času, peněz atd.?
 
Často litujete nesprávné lidi. Lidi, kteří si myslí, že jim jste něčím povinováni. Proč? Protože se podle nich máte lépe, než se mají oni. Ono se vlastně má lépe kdokoli jiný, než oni. Najdou tisíc důvodů, co všechno nemohou a proč to nemohou. Tyto důvody se hledají strašně snadno a stojí za nimi neochota cokoli změnit. Každý, kdo se dostal z problémů a každý, kdo se snažil o zlepšení a hledal způsoby nakonec najde a zlepšení situace dosáhne. Ano, trvá to. A nebudeme si nalhávat, že to nebolí. Bolí. A moc to bolí. Musíte ven ze své komfortní zony, a to se nechce nikomu. Nechce se dělat určité kroky. Avšak víte, že bez toho se prostě nehnete. Ano, je zde strach. Je zde mnoho myšlenek, které strach vyvolávají.
Nicméně můj strach je přeci součástí mě a já jsem silnější. Strach je mojí součástí, ale já nejsem jen můj strach. Chci? Tak dělám. A že to trvá? Trpělivost a vytrvalost, vynalézavost a jistá tvrdost je důležitá. A že ne vše vyjde? Každý úspěch stojí na řadě pokusů a omylů.
 
Nikomu úspěch nespadl sám do klína. A že to tak vypadá? A proč by se vám měl dotyčný svěřovat s tím, čím vším si prošel? On se nelitoval, nechtěl lítost druhých. Chtěl zlepšení. Kdo hledá jen lítost ten se nemůže hnout z místa. Je to tvrdé? Ano, je. Ale kdo se začne utápět, nebo si libovat ve své lítosti, bude se propadat čím dál hlouběji do bažiny. Buď se utopí, nebo svého stavu začne zneužívat a stane se z něho parazit, který hřeší na laskavost a soucit druhých lidí. A věřte mi, že takový člověk s vámi ve skutečnosti soucítit nikdy nebude. Bude vždy vyzdvihovat své utrpení nad všechno ostatní.